Vít Kremlička: Tuhle v Karlových Varech

Veselé to vandrování

Od úsvitu do skonání

Žil jsem tehdy v ulici Na Nunvářce, tam u toho konce, jak začínají Zastrčilovy sady,hned vedle trati a firmy J.C. Málodělal. Řeknu vám – nic moc, šlo to jentaktak. Vydal jsem se proto prozkoumat kromcl.

Oplechované dveře zaklaply a já stál tam,odkud není úniku.Nejprve mě komisně odstrojili a přidělili radiant, který budu v následujících týdnech, měsících a možná letech obývat; kde bude můj domov, šuplík a ručník na otírání. Tohle oddělení bylo známé jako Uzavřený Koridor. Jeho dveře se již za mnohými zaklapnuly navždy, nafurt čili napořád. První, co mě zaujalo byla skutečnost, že tam táhnulo od nohou, a pokud neměl člověk teplé ponožky, alespoň vlněné pracovní, chtělo se mu pořád čurat a měl studené nohy. Dalším efektem bylo působení antidepresiv – skoro hned mě začala bolet hlava, roztočila se mi, že jsem sebou téměř prásknul na podlahu.Dovlekl jsem se ke slamníku, během chvilky se mi rozšířilo vědomí a naladilo se na společnou frekvenci lidí v koridoru.

“Zde mám tedy zemřít, jak mi velí mrav?“, pomyslel jsem si a hořce se pousmál. Když večer jeden pán umřel, docela to se mnou trhlo, ale už jsem si začal zvykat na šum v atmosféře koridoru. Připadalo mi, že ti vzdálení farmakologové vymysleli psychiatrické prášky jenom proto, aby se z nich člověk zbláznil, v naději, že vyrazí klín klínem – anebo ne, podle zásady hop! nebo trop!

Protože se v následujících dnech nic podstatného nedělo a hlava mi třeštila tak, že na učení nebo čtení nebylo doslova pomyšlení, začal jsem se učit snít.Do té doby jsem netušil, jak je snění v bdělém stavu obtížné.

Zjistil jsem, že se dá sen komponovat a opakovat od začátku, anebo pokračovat v jeho přerušeném toku.Prostor snu zůstal nedobytý, a když se všechny ostatní opory zhroutily, ze snových míst proudily nové posily, aby zabránily zhroucení mysli a ducha. Měsíc se ztrácel za mlžnými závoji, které vítr trhal a rozvíval po listím šustivé zahradě, rozvěšoval je na bodlinaté větvě tisovců a zanášel jimi dvůr s hrubě natřenou lucernou, která se s vrzáním kývala jako neurotik v čekárně. Co taky venku, když tam ještě nebyly ani pizzérky, káefcéčko, pořádná hospoda bez fízlů, anebo jánevimco, navíc mítinky socialistů proti tomu všemu? Co vůbec  kde? Krucinál, vždyť to venku vypadá jako v Soho, mlha se válí u země, lidé v dlouhých kabátech se vlečou podobni nočním stínům a chlad leze na kůži jako mrazivý olej. Sháněl jsem byt – nějaké bydlení, ateliét, podkroví, suterén, cokoli, kde se dá v klidu žít a kde neotravují fízlové, a řeknu vám, že to byl nadlidský úkol. V televizi tehdy probíhal režimní seriál o jakémsi majorovi  Sémanovi, a policajti z neznámého důvodu perlustrovali občany na každém rohu. V takové době sehnat byt se prostě nedá, to se musejí líčit nástrahy a stopovat masařky.

Když mě začali pouštět na vycházky, chodil jsem kolem zpustlého kostela k muzeu a zase zpátky.Za soumraku jsem se vracel na Uzavřený Koridor :  těch povídek, těch řečí, těch smyšlenek a ideologických lží, které ti vymyjí mozkovnu, když jim otevřeš vpusti. Vždycky budeš tápat, bez opory ve skutečnosti a s věčnou žádostí o devizový příslib na cestu na jižní svahy Šumavy, kam dopadá sluneční zář pod jiným úhlem, než na svahy českého údolu.

Z Uzavřeného Koridoru mě poslali domů pro bačkory. Zazvonil jsem u dveří a otevřela mi sousedka. Vyvalila na mě oči.

„Vy nejste v blázinci?“, zeptala se.“Mysleli jsme, že si vás tam nechají.“

„Jdu si pro bačkory“, řekl jsem. Ustoupila k hobrové stěně předsíňky a nechala mě projít.Byl tam cítit spálený hrách.V pokoji bylo ticho, jenom z kamen se ozývalo cukrování hrdliček odkudsi ze střechy. Myslel jsem, že zešílím. Takovou depku jsem v životě neměl.Jediné, co mě drželo při životě byla jistota, že jednou budou mít depku ti, co mě do ní přivedli. Ale ještě to nějaký čásek mělo trvat – asi proto, že jsme v Čechách něžní.

Myšlenky sněžily do vrátnice. Vrátný se díval, kdo jde – bezpečák, á, tady jste, ředitel, á, to je dneska den, pacient, á, tak honem na koridor!

Z vinohradské galérky vynikal Kraban. Byla to náplava odněkud z Ústecka, a v Praze si vzal vdovu po esenbákovi, kterého zastřelil agent chodec. Měl dobrou mušku – zatímco esenbák střílel ze samopalu Pánubohu do nočních oken, hrdinný agent jej skolil jednou kulkou. Kraban byl policejní informátor, což pro něj znamenalo spousty výhod – volno v práci, proplacené náklady na získávání obětí a spousty dalších blbostí, jako třeba policejní ochranu. Vdova, co dala znova prodávala v řeznictví, což byl v té době zlatý důl. Ostatní občané museli stát frontu, ale prominenti dostávali vybrané kousky pod pultem. Kraban si namontoval po revoluci nade dveře kameru, aby mu nedali přezdržku a pokračoval ve svých všivárnách – ponejvíce vykrádal byty v domě, ulici a v okolí. Jezdil nějaký čas s taxíkem, ale odtud ho vyrazili, protože zpronevěřil tržbu a i celkově se mu poctivé způsoby zajídaly- jinými slovy: s ním nebylo možné snad opravdu nic. A s tímhle Krabanem táhnul domovník, což bylo něco podobného na způsob defraudantské abandy. Zatímco Kraban přitáhnul z východních stepí, domovník sem přišel z jižních plání.

Vydal jsem se proto do Karlových Varů, projít se kolonádou a napít se lázeňských vod. Při sýrcích epidaimónských, nebudete věřit, co mě potkalo cestou! Na stopu mi zastavil chlapík, co už jednoho stopaře vezl – herce Fondovského, kterého zná celý národ ze seriálů a telenovel. Tenhle Fondovskij  byl přestěhován do Čech z Trablogorodu ve Svoločské autonomní oblasti.  Ještě coby malého caparta ho přivezli tiráci, kteří ho měli za maskota, a prodali ho bezdomovcům; ti ho vychovali,  doslova vypiplali, nosili ho na rukou, kojili ho, platili mu hodiny tance a konzervatoř herecké školy, večerní  universitu pro pracující, že se tak i císařpán sotva kdy měl.

Náš elektromobil se vlekl jako stín hlemýždě a Fondovskij nás bavil vyprávěním zábavných příhod z divadelních zájezdů. Mohli jsme se utlouct smíchy. Před večerem jsme zastavili u opuštěného domu. Blížila se hodina soumraku, kdy žáby vylézají z močálů a nemohli jsme riskovat srážku s hlídkou ochránců přírody.

Rozdělal jsem oheň, Fondovskij připravil šašliky k opékání a šofér odněkud vykouzlil kanystřík rumu. Sesedli jsme se kol vatry, zavdali si kořalky a Fondovskij začal vyprávět svůj příběh.

Říkal: „ Zchudnul jsem už potřetí! To je nějaké divné století. Ale já si nestěžuju, život není zlej, vždyť dokud žijeme,  všechno je okej! Můj život byl jedna velká eskapáda. Když jsem se dozvěděl, že mým otcem je ve skutečnosti můj strýc, a můj otec mým strýčkem, který se živil kreslením lidových modrotisků v Rjazani propiskou, došlo mi, že už to nejde takhle dál.“

Odmlčel se a nalil si fakolu do rumu. Zhluboka se napil, otřel vous prošívaným šátkem a pokračoval.

„Možná vám připadám jako desperát – a nemýlíte se. Já se však mýlil od začátku, i hercem jsem se stal na základě omylu. V Modrákově jsem byl zaměstnaný jako doručovatel balíků a stížností téměř nebylo. Když přijelo do městečka okresní divadlo, doručil jsem herci Buršovskému  balík až na scénu. A to se nemělo stát! Hned mě angažovali, že jsem rázovitý lidový typ a vypadám jako zdařilá karikatura ze všech stran. Seknul jsem s balíky a odešel za voláním prken, která znamenají svět. Začalo se mi dařit, kritici si mě všímali a v hospodách o mě zpívali násoskové sborem:

Karel Jaromír Fondovský

Z vokna skákal na ženský

Jednou skočil na ženskou

Udělal z ní Fondovskou

Jinými slovy – naturalizoval jsem se a Češi mě přijali mezi sebe. U Moraváků jsem byl jako doma, Slováci mě pořád zvali, ať přijedu, Poláci záviděli, Němci netušili  -  a já přijížděl, kdy se dalo, hrál a pil jak bohatýr a gosudar, velevážená gospoda nedopitá. Krom toho jsem hrál rekreačně bag- bing-ton, což je taková zábavná pinkaná s míčkem. Tou dobou zněla na všech vkv-stanicích píseň „Solitaire“, kterou jsem nazpíval s Maryndou Juchlánkovou-Motorou, duet byl nominovaný na Píseň roku – a vyhrál! Naše píseň zněla v rekreačních střediscích Krušnohoří, v zámku Veveří a na plážích Černomoří a Středomoří… nemohl jsem si stěžovat… tedy mohl, ale nebylo kde a komu a stejně by to nepomohlo. Také jsem se vydal do anglikánských zemí na turné a přivezl si odtamtud plné dva kufry angličáků. Byl jsem šéfem na burze autíček!“

Naložil jsem na rošt další porci šašliku, napil se lahváče a myslel si svoje.

„Neřekli byste, jaký to bylo, když k nám vtrhnuli Rusi,“ pokračoval Fondovskij v tirádě. „Jel jsem tehdy tramvají a chytil mě kontrolor, tak jsem se s ním dal do řeči, až mi zapomněl dát pokutu. Toť se ví, že jsem ho hned naprášil v kanceláři dopravního podniku a doufám, že ho na hodinu vyrazili, pacholka! Hele, a říkejte taky něco vy, jsem docela unavenej.“

„Vím, že máte rádi kotouče,“ řekl  jsem, „ proto vám  budu vyprávět pohádku Pivo nad zlato, která zní v našich krajích už drahnou řádku let, a mnohá pokolení  se jí notně baví.

Byl jednou jeden král, už nikdo neví  jak se jmenoval, a ten měl tři dcery. Když jeho témě a skráň ozdobily sexy šediny, rozhodoval se, co s druhou mízou. „Vládu předám dceři mé, bych odpočal sobě a vydám se krajem co dávný rozsévač, bych zanechal divé plémě nastávajícím pokolením.“

Jak řekl, tak udělal. Obeslal své dcery k audienci, a kdyžtě přišly, otázal se jich:

“ Řekněte, dcery mé, jak mě máte rády?“ Hodlal zanechat vládu dceři, která ho má nejraději.

„Já tě mám ráda jako kořalku,“ pravila první dcera.

„Já tě mám ráda jako víno,“ zavýskla druhá dcera.

„Já tě mám ráda jako pivo,“ šeptla třetí dcera královská, Maruška.

S králem ta vyznání  dceřinné lásky málem švihnula o koberec. Nejprve se chtěl jaksepatří nalít, ale rádcové varovně zasyknuli jako lahváčové. Král zavolal kanonenfotry a dal vypálit slavnostní  dělové salvy. Potom se kanonenfotři vydali přes lávku do supermarketu Liedelman, kde nakoupili spousty další munice, načež jeden povídá:“ Co kdybychom se už nevraceli a vypili to hezky tady v keřích?“ Jak řekli, tak udělali, zlískali se jaksepatří.

Vzbudili se před ránem, když se hvězdy zachvívaly chladem. Leželi v jednom chumlu jako štěňátka. Potom přišli nějací lidé a ošukali je. Když vstali, vydali se k zastávce autobusu a tam je zase ošukali. V autobuse taky, a ještě v metru na schodech. Jejich život bylo jedno velké šukání.

Když přišli domů, dali si víno z lednice a dlouze se koukali na průčelí protějšího činžáku. Zapálili si cigáro a dali si pár nervosních tahů, načež šli zase spát. Když ráno vstali, šli si do večerky nakoupit rohlíky k snídani, a zas je tam někdo šukal. Doma už na ně čekaly jejich ženské, které je ošukaly hned mezi dveřmi a nedaly jim pokoje do večera.

Ženské těch kanonenfotrů byly kouzelné babičky. Dětem to ale neříkejte! Smutek, jenž plyne z kanonenfotrů je svým způsobem všeobecný a je nanejvýš  vhodné od něj děti ušetřit.

Když se kouzelné babičky vydaly odpoledne na prochajdu do hospody, potkaly Marušku. Šla se džbánkem tatíčkovi taktéž do hospody pro pivo. Maruška slušně pozdravila, kouzelné babičky se zaradovaly, a že měly společnou cestu, domluvily se, že dnešek trochu protáhnou, kliďánko do rána. Jak řekly, tak udělaly a zapadly k „Princovi Miroslavovi“ a okusily z bohaté nabídky piv od každého po jednom. Trochu se zmrskaly.“

„Moc hezky vyprávíte, hoši,“řekl šofér, „ale jak říká zpěvačka Plotrová z Havířova, musím vás trochu zkritizovat. Bohemisticky vzato: moc ukecané, odbíhání od tématu a málo napětí. My chceme slovesnost novou, takovou tu naši generační, se slengem, rapem a hiphopem, a všechny ostatní podupem ´! Lidé o mně říkají, že jsem syn horší otce, a mě připadá, že jsem  otci svému otčímem; možná je tak v kraji zvykem, co já vím? Teď se chystáme ke slavnému vjezdu do Karlových Varů, města proslulého zřídly a lázněmi. Tam, co mám chatu, u Katovic nad Otavou, byla u cesty studánka. Když jsem se tam přistěhoval, kroky mě zavedly až k ní. Viděl jsem, jak rmutné jsou její vody a hladina zapadaná listím, tak jsem vybral nános bahnitý a přinesl plecháček se sítkem, by se poutník mohl občerstvit. Studánka ta pojí se i s pověstí o nadpřirozeném jejím vzniku – kýs mládenec Jakub tam vzdělával vinohrad, a když se naklánělo k poledni, usedl na mez ku sílícímu obědu. Náhle se přišourala jakási stařenka, žebravá poutnice, a on ji vyzval, by přisedla ku prosté tabuli se skývou a peprným sýrcem. Kdyžtě byli pojedli, stařenka se náhle změnila v jakous vílu a pravila: „Žes byl mladík uznalý a přizval mě k hostině skrovné, leč sytné, odvděčím se ti!“, načež fláknula holí do šutru a tam vytrysknul pramen…  nu, a když jsem tu studánku  následujícího dne obdařil sítkem a plecháčkem pro žíznivé poutníky, příští týden už tam nebylo ani jedno. Někdo to čórnul, a já bysem rád věděl, jestli ten zloděj má vůbec smysl pro dění vůkol, nebo jenom chodí kolem cest a tahá krámy domů. Příští rok studánka vyschnula. Jsem jenom prostý šofér, živí mě kulatá lopata, jedno ale vím jistě – čím kdo zachází, tím také schází, a proto mě pohřběte na parkovišti.“

Po tom jímavém vyprávění harcovníka mnoha zácpami a bouračkami nešlo spát; hleděli jsme k vzdáleným světlům Karlových Varů, každý sám se svými myšlenkami a v očekávání dne příštího. Vítr k nám přinášel rytmy karlovarských diskoték a filmoték, šumy a šepty kolonád, řev a vřískot mejdanů, jakby probíhala oslava narození prvorozené dcery starodávného šejka z dávno zmizelých plání kurdistánských; nesl k nám zurčení zřídel a pivních píp jako příslib nového času, našeho údělu, zkázy a spásy, kterým začasté nelze ujít, ač bychom tolik, ach tolik chtěli!