Vojtěch Landa: Hádka o Hrušku

Sedím v kanceláři u klávesnice a šéfová mi monotónním učitelským hlasem diktuje úpravy.

Jsou to úpravy v životopise básníka a akademika Petra Hrušky. Jeho naprosto výstižný životopis, jenž jsme obdrželi, nyní větu po větě měníme v sérii floskulí a novinářských klišé. Napadá mě, že takhle nějak si museli připadat Markomani a Kvádové, když vyplenili římskou vesnici, usadili se v luxusním obydlí svých nepřátel a nachcali do akvaduktů.

Jak mohu já, literární samouk, opravovat větnou stavbu odborníka z Akademie věd, který kromě redigování desítek textů napsal monografie Šiktance a Wernische?

Nicméně sedím tu a dál opravuju, protože vím, že když to neopravím já, budu promptně nahrazen někým poslušnějším.

Když jsme ten životopis pro literární festival začali opravovat, nechápal jsem, proč mé šéfové vadí v podstatě každá věta. Znal jsem ji, věděl jsem, že 2, 3 věty musí změnit v každém životopise, aby si připadala důležitá. Tohle bylo jiné. Nechtěla tu nechat kámen na kameni. Máme kopu další práce, kterou musíme před festivalem udělat, tak proč se v tom babrat? Nechápal jsem. Vůbec nic jsem nechápal.

Vystudoval Vysokou školu báňskou (obor úprava nerostných surovin) a teprve po změně politických poměrů v roce 1989 mu bylo umožněno absolvovat studium české literatury a literární vědy na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.

„Tohle vyškrtněte. Dáme tam: Nejprve vystudoval Vysokou školu báňskou, a poté českou literaturu na…“

„Ale tím přece změníme celé vyznění. Vždyť on chce říct, že tu češtinu studovat dřív nemohl.“

„Však by se tam na tu češtinu nějak dostal, kdyby opravdu chtěl. Bůhví, jak to bylo. Teď si samozřejmě bude hrát každý na disidenta. Vyhoďte to.“

Její odpověď mě šokovala. Hruškovu tvorbu jsem měl rád a nehodlal jsem se vzdát tak snadno:

„To myslíte, že si to vymýšlí? Proč by to dělal? Vždyť takových lidí bylo hodně. Třeba Petr Fiala z Mňágy a Žďorp, kterej studoval chemii, přestože mu to vůbec nešlo a musel všechno potají opisovat . Ale nic jinýho mu studovat nedovolili.“

„Ale prosím vás, Vojto. Jak můžete být tak naivní? Nechápete, že vám jenom věší bulíky na nos? Ono je rozdíl, co se o té době píše, a jak to opravdu bylo.“

(A jak to tedy bylo, má drahá šéfová? Povídá se, že vy jste zrovna disidentka nebyla?)

„Ale vždyť on tu češtinu opravdu mohl vystudovat až po listopadu,“ vztekám se jako vždy, když někdo zpochybňuje moje znalosti.

„Já si prostě myslím, že to pro ten životopis není důležité. Nevím, jak to bylo a mnohokrát jsem se setkala s tím, že si někdo svůj životopis upravil.“

(A jak vypadal váš životopis před rokem 89 a po něm, paní šéfová? Nedoznal také jistých změn?)

„Vždyť sám píše, že se v 80. letech účastnil literárního dění v Ostravě.“

„No jo, ale to nebyla oficiální literatura. To byly jen nějaké pokoutné spolky přátel literatury, které jim režim toleroval.

(Zatímco si vaši kamarádi na Dobříši cpali za peníze dělnického lidu pupky a pěli ódy na perestrojku. A nebyla jste tam vlastně tehdy s nimi? Co já vím?)

„Oficiální nebo neoficiální. Vystupovat mohl. Vojto, vy zase ale máte dneska hádavou. Opravte to a nediskutujte pořád!“

(K čemu se to propůjčuješ, ty srabe! Proč jí neřekneš, že to neuděláš?“)

Jak diskuze nad redigováním pokračovala, každá má myšlenková závorka se stávala ostřejší a ostřejší. Ale jaký to má význam, když držím hubu. A nejsme takoví? Možná jsme jen národ pomyslných závorek a věčně ohnutých zad. Kdyby se počítali i tiché nářky po hospodách, tak jsou všichni občané České republiky Palachové.

--

Po nekonečně dlouhém a ponurém odpoledni jsme dospěli ke konci editace. Procesor zavrčel, dokument se uložil a počítač Apple zachrastil známým zvukem,

když jsem složku přesouval do patřičného adresáře. Prohodili jsme pár frází, Hrušku už jsme nechali Hruškou, a tak jsem si rychle oblékl kabát a vyrazil jsem ven do ulic.

Když jsem ten večer po onom barbarském zplundrování odcházel, vytáhl jsem mobil a začal hledat. Věděl jsem, že moje šéfová byla před revolucí komunistka, ale nijak blíž jsem se o její osud nikdy nezajímal. Proč vlastně? Necítil jsem, že je to má bitva. Mé generaci, která si mžitky komunismu pamatuje jen z dětství skrze záblesky sovětských praporů, prvních májů a sborového zpěvu v družině „Kalinka, Kalinka“ je do věčných půtek starších generací prd. Vždyť vrstevníci mých rodičů celý svůj život po listopadu jen dál do nekonečna řeší, kdo se pošpinil, kdo jen trochu a kdo vůbec.

Ale nejsou tyhle diskuze v době, kdy nám už druhé volební období vládne bývalý agent StB s podporou komunistů k smíchu? Nad Taberym, Žantovským, Topolem i Pithartem vysoce ční Babiš s Kellnerem, Zemanem a zase Žantovským, ale Petrem.

Nicméně i když to nebyly moje bitvy, neznamená to, že moje svědomí neregistrovalo, kdy zavírám oči. A u ostatních to bylo stejné. Mladý tým festivalu se svým složením nijak nelišil od většiny kulturních redakcí. Všichni jsme četli Respekt a Hospodářky, ti víc doleva ještě Alarm, a chodili jsme na protibabišovské demonstrace.

Ano, byli jsme ti-pro někoho možná směšní- novodobí Vontové s odznáčky „řádu“ na klopě. A do toho jsme každý rok na festivalu uctivě vítali Karla Srpa, jenž se zrovna v té době soudil s Hutkou. Ach Jaromíre, krásná je zem, krásná, ale zbabělá!

Krycí jméno Hudebník. Zajímavý je například záznam z 11. července 1977, kdy Hudebník informuje, že kapela Extempore chce vystoupit na koncertě v hospodě Beseda. Spolupracovník (tedy Hudebník) má akci zabránit. Opatření je však nutno provést vhodným způsobem, aby nedošlo k dekonspiraci Hudebníka. (Zdroj: Babišovy Lidovky.cz)

--

Stále si pamatuju ten moment, když za mnou přišla v kanceláři kolegyně a šeptem se mě zeptala, jestli jsem si někdy googlil majetnickou strukturu festivalu. Pochopitelně ne, o tyhle věci jsem se nikdy nezajímal. Ukázala mi tedy, jak velkou roli v ní zastává Srp. Oba jsme se na sebe podívali. Mlčky. Nebylo co říct. Zahodit to všechno, nesetkat se s desítkou zahraničních spisovatelů, našich idolů, kvůli nějakému Srpovi? Kvůli Jazzové sekci a starým bolístkám ze éry ČSSR? Vždyť se to dá prostě a jednoduše ignorovat. Podívat se jinam. Samotný festival přece není komunistický, takže proč to řešit?

Kdo má ten luxus, že si můžeme na začátku kariéry v oboru vybírat šéfy? Každý nějak začínal. Jenže vzápětí mě napadlo: tak jako kdysi naše šéfová v redakci komunistického plátku, jehož jménu už dnes nikomu nic neříká. Přitom jeho název byl tak výmluvným chucpe: NOVÁ SVOBODA. Zde v Nové svobodě se mladá redaktorka učila, jak psát v okovech. Obvykle stačilo méně než půl roku a brzy již mladý elév švihal fráze o pětiletkách a reakcionářích, jak když bičem mrská. Ostatně ono komunistické ptydepe znělo všude, stačilo se jen zhluboka nadechnout a nasávat. A teprve dnes mohu tehdejší žargon nazvat oním slavným novotvarem z dílny jejich velkého ideového nepřítele. 1:0 pro Vaška, přátelé. Červená lavička na Praze 7 se, a není to tak dávno, pod náporem Miroslava Jakeše, povážlivě zakývala. Jenomže Jakeš brzy poté umírá. A ona rádobyvítězná fotografie sedícího papaláše, už se do historie zapíše jen jako chabý pokus vrátit ještě naposledy ránu. Ten direkt byl však slabý jako čaj ve slevě.

--

A tak jsme dál vítali Muzikanta a předávali mikrofon Eriku Bestovi, který má v redakcích našich oblíbených deníků přezdívku Dean Read. Ha, vidíte, a už jen to, že vím, kdo to byl Read a proč je tato přezdívka tak dokonale padnoucí, dokazuje, že mi ty dávné půtky nejsou lhostejné. Ten den po hádce o Hrušku, což by byl mimochodem pěkný název básnické sbírky, jsem si poprvé vyhledal její životopis. Svazačka sakumprák. Studovala v SSSR. Pak novinářská a spisovatelská kariéra, pochopitelně bez nějakých skutečných výstupů. Znak doby. Ti, co měli talent, nemohli. A ti, co neměli, mohli. Ale co? Snad jen vydávat braky v obřích nákladech, které nikdo nečetl. Vím, zjednodušuju. Pak tu samozřejmě byli ještě ti, co měli dar, ušpinili se, a proto mohli, ale to už je jiný příběh.

Teprve v tu chvíli mi to došlo. Ten básníkův životopis přece musel být znesvěcen. Bylo to její velké vítězství.

30 let už trpí ve stínu kariéry všech, co byli na té „správné straně“. 30 let musí schovávat svůj životopis, tlumit jej a pozměňovat. Zatímco všichni ti Topolové, Magorové a Hruškové do kamer vykládají, jak trpěli. A ona netrpí teď po té báječné revoluci, kde se bystří stbáci rychle změnili v úspěšné podnikatele a lid zase utřel hubu?

Stačilo seřadit jejich životy vedle sebe. Navíc aby té analogie nebylo málo, oba žili v Ostravě.

Zatímco se Hruška na základní a střední škole musel biflovat oslavné propagandistické básničky, ona právě studoval Leningradskou státní univerzitu.

Zatímco se budoucí básník trápil na Vysoké škole báňské, šéfová sepisovala články pro Novou svobodu.

Zatímco…ale dost už. Kdo jsem já, abych pořád ukazoval prstem? Která zášť mi vede pero, když sepisuju tento hanopis? Proč to vlastně dělám?

Proč nemohu zkrátka a dobře odpustit a zapomenout?

Nejsem nakonec veden toutéž záští, jež ovládá i mou nadřízenou? Pomstít se, natřít to někomu!

Možná je to ten vyčítavý prst, který z ní udělal to, čím dnes je. Celých 30 let číst všechny ty útoky na ni a její přátelé. A sledovat, jak další a další

generace roste vychovávána k adoraci disidentů. Ale teď v čele festivalu má znovu moc. Tak jako dřív, když byl nějaký Hruška zalezlý kdesi v ostravské putyce a s kamarády tiše nadával na komunisty. Věděl, že to musí dělat setsakramenstky tiše, aby ho neslyšel tajný od vedlejšího stolu nebo jenom nějaký přičinlivý domovník.

Svět minulosti, svět práskačů. I já, jako „dítě svobody“ znám tyhle typy. Pamatuju si je ještě z devadesátek. Jedna domovnice bydlela u nás v ulici. Máma vždy s odporem vyprávěla, jak tahle ženská čekala před kostelem a zapisovala si jména věřících. Po revoluci už jen dohasínala. Žár očí, které budovaly a formovaly lepší svět, byl pryč. Zmizelo poslání. Najednou to byla jen stará bába bez autority. Když nás puberťáky seřvala, že lítáme po trávníku, poslali jsme ji prostě a jednoduše do prdele. A nebylo

kam si jít stěžovat. K antikomunistickým rodičům, kteří ji nemohli přijít na jméno? Kromě domovnice vzpomínám taky na učitelku výtvarné výchovy. Můj anarchistický spolužák jí celá léta zesměšňoval a odmítal cokoliv tvořit. Jen jednou užmoulal z novin jakousi figurínu. A soudruž…pardon paní učitelka s nadšením přiběhla. Snad se konečně zapojí!

„To je moc pěkné, Honzo? Copak to je?“

„To je poslední komunista v Čechách, “ řekl Honza, vytáhl zapalovač a figurína před ní vzplanula jako Palach.

Ten jeho výsměch. To nebyl jenom výsměch jednoho pubertálního spratka. S ním se jí smáli všichni majitelé nové pravdy, všichni Havlové, Topolové a Čuňasové.

Brzy poté odešla do předčasného důchodu. Ale zpátky k šéfové.

Teď znovu rozhoduje ona. Když přikáže, tak nevystoupí ani sebevětší disident. To ona podepisuje šek za vystoupení a on je jen pokorný kejklíř, který přijímá honorář od panstva, aby zabavil lid. Jestli se to Hruškovi nelíbí, může vyfičet zpátky někam do štajgerské putyky a opít se na žal tím příšerným Ostravským kahanem.

Tahle bitva je pro ni extrémně důležitá. A já jsem jen tupý robot u klávesnice skrze nějž dochází k nikdy nekončící zákopové válce.

Kdy tohle skončí? Budou ji hrát ještě dospělé děti komunistů někdy v roce 2040, 2050?

Já jsem syn disidenta, a ty jen ubohýho komančskýho práskače. Důchody a platy „těch obyčejných lidí“ budou dál k smíchu, zatímco pánové nahoře,

místo penzijní reformy, budou psát do tisku traktáty o tom, čí fotr práskal v roce 77. Možná má všechno to morální rozhořčení jen odvést pozornost.

--

O půl roku později lelkuji v loby hotýlku kousek od Náměstí Republiky. Festival je v plném proudu. Mám na starosti péči o hosty. Sedím tu a spisovatelé právě snídají. Přistoupím k typické várnici a naleju si ušmudlaným kohoutkem kávu. Jídelna připomíná komunistické vývařovny. Pro zahraničního spisovatele to musí být buď kulturní šok, anebo kouzelný výlet do retro-světa naší nedávné historie. Obsloužím se a potom nesměle zamířím ke stolu básníka. Právě dosnídal. Zrovna se zabývám epikou v české poezii, takže ho zahrnu dotazy na dané téma.

Epická poezie je přítomná u Kainara a také Wernishe, radí mi básník. Asociací potom vrství řadu dalších jmen a sbírek a já si vše zapisuju do notýsku. Hlavně jej nesmím ztratit, to se totiž zasněným tvůrcům občas stává. Sedíme, popíjíme kávu. Ten večer Petr přijde na pódium a pronese něco, co lze nazvat snad jen šamansko-básnickým stand-upem. Původní moderátor se na poslední chvíli omluvil a on se musel svého večera ujmout sám. Uvede se mistrnou historkou plnou slovních říček a nečekaných hlubších významů. Vždy, když mi je teskno, tak si to pouštím do zblbnutí. Je to svět dobra. Kde vládne poezie a láska k umění, nad kariéristy a břídily. Přesto však nemohu popřít, že ten večer proběhl právě díky ní, mé šéfové. Za těch 30 let možná své hříchy dávno odčinila. Vyprávím tu však o večeru, který se teprve uskuteční.

Ta chvíle ještě nenastala. Zatím Petr sedí tady naproti mně, pijeme kávu, už v tichosti. Jen tu a tam mi doporučí další sbírku, kterou bych měl znát.

Lžička rotuje a mléko v kávě se ředí v černobílý vír, až se konečně barva zředí v patřičné hnědo-černé spektrum.

Kousnutí do croisantu. Vedle talířku dlí pohozená minikrabička od jahodové džemu a zlatavý obal od hotelového máslíčka.

Snídaně s básníkem. Je mi dobře. Tak dobře jako už dlouho ne.

Vojtěch Landa. Narozen roku 1981. Píše básně i prózu. Pochází z Moravské Třebové. V Brně vystudoval anglický jazyk na Pedagogické fakultě MU a scenáristiku na Divadelní fakultě JAMU. Je autorem rozhlasové hry Karolína a král, rozhlasové adaptace Sapkowského Zaklínače a několika rozhlasových pořadů a krátkých filmů. Píše pravidelné sloupky pro undergroundové noviny Uši a Vítr. Vystřídal všelijaká zaměstnání, mimo jiné pracoval jako produkční festivalu. V Praze v současnosti žije a pracuje pro Kino Pilotů a Pilot Film v oblasti filmového marketingu a sociálních sítí.