Vojtěch Landa: Nedáte si párek?

Mladíček Igor prodává párky v dřevěném rozkládacím stánku v centru Prahy. Začal makat z fleku, ani si nestihl v ubytovně pořádně vybalit. Šéf na zaučování dalšího „úkáčka“ rozhodně nemá chuť ani čas, ale protože předchozí párkař byl nespolehlivý alkoholik, tak musel letět. Proto se to teď snaží všechno vysvětlit co nejrychleji.

„Tady jsou párky. Tam máš hořčici. Tohle nezapomeň vždycky vypnout.“

Jednoho zákazníka na ukázku dokonce obslouží sám. Tváří se u toho se suverénním výrazem „muže z lidu“. Je to přesně ten výraz, který vídáte u Pohlreicha nebo Jamie Olivera, když otevírají svoji desátou luxusní restauraci a vyfotí se do místního plátku, jak stojí s kuchaři u grilu. Jsme přece všichni jedna rodina, no ne?

„Mohu vám k tomu nabídnout jednu Ferokolu?“ pronese šéf obřadně, když kasíruje objednávku.

„Ne, jen ten párek.“

Zákazník shrábne párek a je fuč.

„Slyšels, co jsem mu říkal? Hlavně na to nezapomeň. S Ferokolou máme výhodnou smlouvu, musíme ji nabízet ke každýmu párku, jasný?“

„Ano, šéfe.“

„Tak to zvopakuj.“

„Mogu vám nabídnout jednu Fer…“ Igor se zmateně zasekne. Nejde mu to přes jazyk. Vůbec celá jeho věta zní naprosto jinak s jeho silným ukrajinským přízvukem.

„Ferokolu. Tak se to jmenuje. Jasný?“

„Ferokolu,“ opakuje Igor.

Konečně je šéf pryč a Igor má stánek pro sebe. Na chvíli jej zachvátí euforie. Cítí se jako velký boss. Nikdo ho nepeskuje a všechno běží jako po másle. Lidé jsou hladoví a kšeftům se daří. Jen ta věta mu stále nejde přes jazyk. Postupně ji komolí na „Mohu dát jednu Ferokolu?“, potom přejde na „Máme tu kolu, dáte si?“ a skončí u „Nedáte si kolu?“ Odtud je už jen krůček k tomu neříkat nic. Ze začátku má výčitky a pečlivě to střídá, ale frekvence krkolomné věty je řidší a řidší. Zákazníky to stejně otravuje, tak co? Přišli si pro párek, kolu nechce skoro nikdo.

Když nemá práci, tak si chatuje s Olgou. Potkali se na síti. Podle fotek se zdá, že je to parádní kočka. A nejen to, dobře se s ní píše. Je vtipná a správně rázná. Nemá ty obvyklé slečinkovské pindy-mindy, které Igor fakt nemusí.

Je úterý. Už uplynul celý týden a Igor netuší, že má průšvih. Spokojeně si vypisuje s Olgou. Vypráví jí o životě v Praze a snaží se ji nalákat, aby za ním přijela. Což o to, lákat by ji moc nemusel. Olga by ráda vypadla ze svého městečka, kde není kloudná práce. Městečka, které je jen necelých 100 kilometrů od válečné zóny v Luhansku. Ale potřebuje pracovní víza a povolení k pobytu.

Najednou se tu zjeví šéf, Igor sotva stihne přikrýt mobil ručníkem. Je nepříčetný, včera sem poslal známého na kontrolu a Igor mu samozřejmě žádnou kolu nenabídl. Takhle by to teda nešlo, chlapečku! Bude to, jak říkám, nebo potáhneš! Nakonec je z toho stržená pětistovka z už tak mizerné výplaty.

Igorův svět potemněl. Ano, pořád tu je celou pracovní dobu sám, ale už není pánem. Není pánem svých slov. Ta věta mu s každým prodaným párkem připomíná, kým vlastně je. Ale vypustit ji se už neodváží. Potřebuje každou korunu. Chce si našetřit a taky poslat něco rodičům.

„Mohu vám k tomu nabídnout jednu Ferokolu?“ ptá se Igor v sálající červnové výhni.

„Mohu vám k tomu nabídnout jednu Ferokolu?“ dodává v podzimním dešti.

„Mohu vám k tomu nabídnout jednu Ferokolu?“ pronáší skrze drkotající zuby při lednových mrazech.

Václav Havel by možná z téhle věty udělal jeden ze svých kaligramů. Andy Warhol by jistě natočil nekončící 10hodinovou smyčku a dnes by ji pouštěli intelektuálům v Tate Galerii a snímek samotný by se dražil za miliony dolarů. Saša Uhlová by o něm dokázala sepsat jímavou reportáž, která by rozbulela půlku republiky. Ale Igora nikdo nezná. On sám své pocity nedokáže nijak umělecky vyjádřit. Cítí se prostě totálně na hovno.

Jeho jediná radost je chatování s Olgou. Tady v Praze občas někam s krajany zajde, opijí se a to je tak všechno. Nicméně s Olgou to vypadá nadějně, sehnala peníze a podmázla potřebné lidi. Ten jejich příběh, co k němu říci? Jsou to obyčejné textovky, ale pro našeho párkaře je to osudový milostný román epických rozměrů.

„Přijeď. Seženu ti práci.“

„Jsem na čekací listině. Tak snad to vyjde.“

„Máš nějaké novinky?“

„Pořád nevím, jestli přijedu.“

„Jupíííí! Dostala jsem povolení.“

„Kdy přijedeš?“

„Už brzy. Těším se na tebe.“

Je obyčejný jarní den. Jak dlouho už vlastně Igor párkuje? Rok, možná déle. Igor je právě skloněný u svých párků a hlídá, aby mu nepopraskaly. Olgy, která mu schválně o svém příjezdu nenapsala, si nevšimne. Chce ho překvapit. Táhne se k němu přímo z nedalekého Florence s obřím kolečkovým kufrem, který jí sahá téměř po prsa.

„Jeden párek, prosím“ řekne Olga do Igorových zad a snaží se co nejvíc skrýt svůj ukrajinský přízvuk.

Moc se jí to nedaří. Igor okamžitě poznal, že není Češka, ale je dnes už opravdu unavený. Téměř na ni nepohlédne, a pak honem napichuje rohlík na bodec a strká do něj párek. Není proto divu, že ji nepoznal.

„Hořčice, kečup?“

„Kečup.“

Teprve nyní se k Olze obrací a pohlédne na ni i na její zavadlo. Ona se usměje.

„Ahoj, tak mě tu máš,“ řekne ukrajinsky a vykouzlí překrásný úsměv plný příslibů do budoucna.

Ten autentický úsměv je jedna z mála věcí, které se nedají koupit, a na nějž má nárok i sebechudší gastarbeiter.

Teprve v tu chvíli ji Igor bezpečně pozná. Rozzáří se. Chtěl by jí říct úplně všechno. Že ho to tu dennodenně ubíjí. Že jenom její zprávy a hovory jej udržovaly ve stavu příčetnosti. Že vůbec nedokáže pochopit, jak moc pro něj znamená, ačkoliv se nikdy nepotkali. Že teď jí ukáže všechny krásy Prahy, i kdyby na to měly padnout celé jeho úspory. Jak to všechno říct v jedné větě? Ale dřív, než vůbec dokáže formulovat slova, pohne párkem směrem ke stojánku a mozek automaticky vystřelí naučenou větu: „A mohu vám k tomu nabídnout jednu Ferokolu?“

tomu nabídnout

Mohu vám k tomu nabídnout jednu Ferokolu?

Vojtěch Landa

Narozen roku 1981. Píše básně i prózu. Pochází z Moravské Třebové. V Brně vystudoval anglický jazyk na Pedagogické fakultě MU a scenáristiku na Divadelní fakultě JAMU. Je autorem rozhlasové hry Karolína a král, rozhlasové adaptace Sapkowského Zaklínače a několika rozhlasových pořadů a krátkých filmů. Píše pravidelné sloupky pro undergroundové noviny Uši a Vítr. Vystřídal všelijaká zaměstnání, mimo jiné pracoval jako produkční Festivalu spisovatelů Praha. V Praze v současnosti žije a pracuje pro Kino Pilotů a Pilot Film v oblasti filmového marketingu a sociálních sítí.