Výkřiky břich - hodně z toho na co jste se chtěli zeptat, ale nebylo kde (rozhovor s Ivanem Palackým)
Právě vydáváme CD s archivními, 30 let starými nahrávkami brněnské kapely Výkřiky břich. A protože o nich asi víte málo, tady připravil Josef Jindrák rozhovor se zakládajícím členem kapely Ivanem Palackým:
Jak kapela vznikla? Co jí předcházelo? Já tam cítím velký vliv hlavně raného Petra Váši, nebo to bylo jen "ve vzduchu"? Ale textově jsi od Váši vlastně ještě kus dál, to není úplně běžná žánrová rocková poetika, co si četl, poslouchal, že tě to přivedlo až tam?
Na brněnské fakultě architektury jsme se spolužákem Tomášem Havlíčkem zakládali snad co měsíc nové duo. Nejdále to dotáhlo to s názvem Ten malý pes Buck leze po stěnách a okně, štěká nám na gravitaci band, se kterým jsme se zúčastnili krajského kola Porty ve Velkém Beranově a dostali jeden divácký hlas. Tomáš jednoho dne přivedl své dva kamarády z Ostravy, Igora Kropše a Pavla Magnuska, kteří bydleli na stejných kolejích a studovali Stavárnu. Protože Igor byl kytarista, zbylo na mě místo zpěváka a taky jsem si koupil saxofon. Uměl jsem na něj asi čtyři tóny, když jsme vyrazili na náš první koncert do Jalubí. Cestou jsme se dohadovali jak se budeme jmenovat a když se nic neujalo, navrhl jsem, že vystoupíme pod jménem Jethro Tull, což se i stalo. Máničky na vesnické zábavě docela čuměly když to pořadatel psal fixou rychle na plakát.
Název Výkřiky břich vznikl později a měl vyjadřovat určitou hysteričnost doby. Když to dnes poslouchám, říkám si: Proč je ten zpěvák, probůh, tak hysterický?.
Ale ta doba byla pod povrchem hysterická! Už ne tak vyhrocená jako v 70. letech, ale všechno bublalo pod povrchem. Pitomá doba kdy už ten nepřítel v čele státu byl tak nedůstojný, že člověk i začínal byt na rozpacích, zda není pod úroveň vůbec s ním bojovat. Výkřiky břich. To je bohužel dilema platné i pro naši současnost. Mimochodem ten název hodně lidí považovalo za zkratku Veřejné bezpečnosti, což byla náhoda, ale nechali jsme to, protože se nám líbila představa, že esenbácká auta budou jezdit po městě s logem kapely.
Jasně – Petrovy projekty Z Kopce a Ošklid byly pro nás inspirativní. Ostatně s Petrem Vášou jsem měl v 90 letech výtvarnou skupinu Šikmá věž svobodných umění, kde jsme, ještě s Vítem Ondráčkem, pořádali vesnické výstavy a koncerty.
Takže brněnská scéna jako mustr - samozřejmě, ale myslím, že pro Výkřiky břich byly určující spíš zahraniční vzory. Dodnes tam slyším jako podstatné vlivy kapel, jejichž kazety jsme měli řádně obehrané: Talking Heads (zejména jejich spolupráce s Adrianem Bellewem), Captain Beefheart, King Crimson (album Discipline), Pere Ubu, Chrome, Univers Zero, později Massacre s Fredem Frithem, Henry Kaiser, Art Bears, Lindsay Cooper, Oh Moscow.
S brněnskými kapelami jsme se cítili spříznění, ale ta poetika byla jiná. Díky své skvělé profesorce češtiny na uherskohradišťském gymnáziu, Zdeňce Omelkové, která nám otevírala, na malém městě těžko zahlédnutelné obzory, jsem byl v té době velkým fanouškem surrealismu, dada, expresionismu a futurismu. Materiálů, které by do hloubky informovaly nebylo v té době zase tolik, tak jsme si vytvářeli vlastni moravskou verzi. Téměř všechny texty VB jsou převyprávěné sny a zašifrované historky z Ostravy (tři čtvrtiny kapely jsou z Ostravy).
Spojení s Lenkou Zogatovou bylo asi zásadní, že? nebo to nemělo takový vliv? Většina "jejích" kapel pak udělala různé kariéry nebo se aspoň podstatně dříve dočkali oficiálních nosičů, vy až teď, proč? Že by to bylo tím, že jste z té "brněnské vlny" byly vlastně nejmladší a ještě celkem na začátku Vás zastihl listopad 1989?
Postava manažerky Lenky Zogatové byla naprosto určující. Bez ní by kapela nevydržela. To kde a jak bude kapela hrát se vytvářelo na úterních schůzkách na OKVS na Radnické, kde Lenka pracovala a pokračovalo to dlouhými pochody od hospody k vinárně a baru, zpět do hospody. Hlavně zkontrolovat kdo kde sedí a na čem pracuje. Akademická kavárna a stůl básníků Skácela, Mikuláška a prvního Lenčina muže Jindřicha Zogaty. Vinárna U Kola, hospoda U Čápa… Lenka vždycky jen tak mimochodem vylovila z kapsy kazetu a řekla: „Tohle je Henry Kaiser. Musíš si to poslechnout!“ a odběhla rychle k jinému stolu, k jiným kamarádům. Odpolední tour se protáhlo a bývalo ukončováno až pozdě v noci v podivných mrňavých nonstopech na Lidické u Lužánek.
Po revoluci skutečně většina kapel, které Lenka zastupovala, vydala desky na čerstvě vzniklé značce Globus International. Jednalo se také o LP Výkřiků a i jsme jej roztočili ve studiu Audioline. Ovšem dřív než se to stihlo uskutečnit, Globusu došel dech a zanikl.
Tak z toho zůstala jen bizarní vzpomínka na zcela vážně míněnou spolupráci s Karlem Gottem, kterou Lenka vymyslela během úterních seancí – měl v jedné písni zpívat dlouhé ááááá. Ta doba byla tak nevypočítatelná, že si dokážu představit, že by ten nápad Lenka dotáhla a zpěváka i oslovila.
Následnická kapela (Sledě, živé sledě) zase nebyla tak daleko od VB. Proč vlastně došlo k založení nové projektu? Jak to vnímáš s odstupem?
Sledě, živé sledě vznikly jako únava materiálu VB a i reakce na jakýsi lehký názorový rozkol. Mě lákalo zkusit komornější sestavu, kde by se dalo víc využívat podivných harmonií a eklektických postupů. Baskytaristu Tomáše Havlíčka a bubeníka Pavla Magnuska zase zajímala čirá energie a hráčská ekvilibristika, která vycházela z poslední porevoluční fáze kapely. Hráli jsme v té době hodně rychle. Jako bychom se ve svobodě najednou snažili vyhrknout najednou všechno to předtím zadržované.
Kluci založili power duo Zloději uší, později rozšířené na trio s trombonistou Davidem Šubíkem.
Myslím, že oni pokračovali v té „výkřikovské“ linii asi víc než Sledě, živé sledě.
S odstupem se mi zdá, že to bylo přirozené a proběhlo to přátelsky. Odehráli jsme společně pár koncertů a jedno slovenské turné.
Po ukončení Sleďů (o kterých se dost mluvilo, byli respektovaní, jezdili jste i do zahraničí, CD byla v prodejní nabídce slavných ReR) ses věnoval sólové experimentálnější tvorbě, byl to záměr, nutnost? Neozve se ještě někdo, že by chtěl udělat koncert Sleďů?
Pro mě je největším úspěchem Sleďů to množství příběhů ze zahraničních cest. Jasně byly tam i evidentní hmatatelné mety (ReR Megacorp a podpora Chrise Cutlera, hrál nás John Peel, vyšla nám francouzská reedice první desky u Sonore rec., hráli jsme před Petrem Hammillem v Arše a Nickem Caveem v Lucerně), my jsme to ovšem brali jako příjemné, ale nepodstatné. Důležité bylo, že jsme mohli vyjet ven a poznat tolik podivných míst a lidí, tolik jiné hudby!
Na jedné z těch cest v klubu Zoobizzare v Bordeaux před námi vystupovalo podivné duo. Bubeník a zvukař, sedící na pódiu. Hráli abstraktní hudbu, která mi byla dobře známá z mého dětství, kdy jsem si doma pořád experimentoval s rodinným kazeťákem National a vyvářel zvukové kompozice. Považoval jsem je za vysoce privátní, před veřejností neprezentovatelné. A teď tu byl někdo, kdo to suverénně předváděl na pódiu jako regulérní hudební disciplínu! Tím domnělým zvukařem byl hráč na mixážní pult Toshimaru Nakamura, se kterým jsem se tam dal do řeči a dozvěděl se, že existuje komunita hudebníků, kteří se věnují tzv. volné improvizaci, hudbě zvuků, které jsem důvěrně znal z dětství.
Hledal jsem pak nástroj, který nemá žádnou hudební historii, na kterém bych mohl začít vymýšlet svůj hudební jazyk od nuly. Vzpomněl jsem si na pletací stroj své tety, přístroj, který mě vždycky fascinoval. Ukázal se jako vhodný pro můj účel. Amplifikoval jsem jej a velmi pomalu začal přidávat nové tzv. rozšířené techniky hry a improvizovat se stále se rozrůstajícím mezinárodním okruhem spoluhráčů. Dělám to dodnes.
Na Sledě se mě lidé docela dost ptají a jsou překvapeni, že nehrají už skoro dvacet let.
Já na tu kapelu velmi rád vzpomínám, ale reunion by byl obtížný. Vyžadovalo by to hodně energie a disciplíny a nejsem si jistý jestli bychom byli schopní je do toho po letech ještě vložit.
Dnes se oklikou vracíš zase k písňové formě, jak moc jsou Pátí na světě aktivní? V Praze moc často nehrajete, naposled před rokem a současně jsem zaregistroval zase sólové hraní - doplňuje se to nebo vylučuje s PNS? Debutová deska byla skvělá, vyšlo na to pár recenzí, ale mám pocit, že to promotéři prospali, nebo máš tak málo volna na hraní?
Abstraktní improvizaci a Páté na světě provozuju paralelně. Jsou to poměrně odlišné světy, i když i tam jsou styčné body.
Mě se v určité fázi života dost radikálně proměnil osobní život a zažil jsem intimní procesy, které jsem nedokázal vyjádřit skrze abstraktní zvuky. Samo si to řeklo o písňovou formu.
Známý mi v té době jednou říkal, že mé psaní je charakteristické tím, že porušuju několik pravidel najednou a že to se prej nedělá. Zajímavé, řekl jsem si, tak se pojďme podívat jaká ta pravidla vlastně jsou! A sedl jsem si a udělal si internetový průzkum největších klišé jednotlivých žánrů a napadlo mě, že pokud by se použila v rámci jedné písně, tak by mohl vzniknout jakýsi „vehikl“, kterým by bylo lze rychle dopravit určité sdělení k posluchači, protože lidé mají rádi to, co už slyšeli, při známém jsou vnímavější, neruší je dosud neslyšené. Tak vznikl manifest UNIORI (Univerzální originál), který dal název i albu.
To že hrajeme málo je dáno tím, že se o to příliš nestaráme, sebepropagace nám nesedí. A zatím se nenašel nikdo, kdo by to dělal za nás. Nenabízíme se a uděláme-li výjimku, ptáme se jen jednou. S odezvou jsme ale spokojeni. Myslím, že je to tak akorát. Větší „hype“ by nám, při našich povahách asi lezl na nervy. Odehráli jsme fakt moc pěkné koncerty v poslední době. Baví nás vymýšlet nové písně, aranže, připravujeme klipy.
Zase je to jako s těmi Sledi – metou nejsou pocty, ale příležitosti jak hrát na co nejinspirativnějších místech, potkávat nové lidi, dostávat se do nových situací. Je nám ovšem jasné, že to jsou spojené nádoby. Že tě většinou někdo pozve až když tě někdo jiný „ocení“, ale nás těší přijíždět na ta místa a vědět, že nás někdo objevil z čistě osobních důvodů, že zná nahrávku, zná poetiku textů atd.
Páteří součásného CD je studiová nahrávka a dva koncerty. Studiová nahrávka se vynořila vlastně náhodou, u nahrávek koncertů jsme pracně hledali původní první záznamy – jaktože jsi neměl nic v archivu?
Studiová nahrávka je pozůstatek toho připravovaného LP, o kterém jsem mluvil. Já jsem něco v archivu i měl, ale nahrané na nekvalitních kazetách, tak jsem to považoval za nepoužitelné. Až tvoje nabídka nás aktivizovala, dali jsme dohromady všechno co jsme měli a našla se i použitelná koncertní nahrávka z Chmelnice. Já jsem rád, že to vzniklo. Měl jsem to dlouho vzadu v hlavě jako dluh z dost intenzivní nezdokumentované etapy života. Třeba to někomu otevře nějaké dveře do dosud netušených místností.
Košík
Můj účet
Kontakt
