Zářijové filmové meditace Marka Feigla

nostalgická filmová komedie „Mládí“ (orig. La giovinezza, Itálie – Francie – Británie – Švýcarsko, 2015, režie Paolo Sorrentino)

Dva zámožní starci končí své životy v luxusním švýcarském lázeňském penzionu; všudypřítomné smyslové kráse (horské scenérie, interiéry, mladá těla) se nikterak nedaří estetizovat jejich rozklad, umírání i bilanci životního neúspěchu. - Bohužel s velkým náskokem nejslabší Sorrentinův film. Vizuální stylizace, hlavní devíza Sorrentinova umění, zde nepřináší nic nového ani rafinovaného, dialogy se tentokrát utápějí v nezvládnuté banalitě. Hra s banalitou a banalizací se tu Sorrentinovi ve srovnání s jinými jeho díly docela vymkla, nejsme konfrontováni s inteligentní hrou banalitu ironizující, ale vtrhlo do opusu banality moře a všechno zatopilo; "v této tmě jsou všechny kočky černé" (Hegel). Repliky filmu mají protentokrát nulovou metaforickou a symbolickou sílu, jenom se v nich válí na jazyku suché NIC. Sorrentino se rozhodl okupovat těžko uvěřitelný prostor mezi nostalgickou komedií a snobským pseudointelektuálnem.

hořká filmová komedie „Občanský průkaz“ (Česko – Slovensko, 2010, režie Ondřej Trojan)

Jedná se o jakousi antikomunistickou variaci na My všichni školou povinní – spotřební kýčovitý a samozřejmě špatně zahraný seriál z konce osmdesátek o tom, že pod sociálními rolemi (pedagogové, žáci, rodiče dětí, ředitel školy) jsme všichni tak ňák jenom lidi. - V Občanském průkazu vznikla křečovitá, neautentická směska střípků a situací retrospektující dobu kolem roku 1973; Šabach se už vypsal a vaří z vody, obměňuje situaci pubertální vzdoroparty, která pozoruje svět očima "naivního pozorovatele" (čímž vyniknou dobové absurdity a jejich kontrast s "normalitou"). Tato komunita středoškoláků se pokouší svými omezenými nástroji o vytvoření jakéhosi rajského ostrova či poloostrova, na který nedosáhne agresivní demence doby, leč život jde dál a všechny tyto vize opotřebovává a rozpouští a ničí. Český film zabíjí mj. to, že za základní jednotku reflexe a úspěchu považuje tzv. hlášky: a tak se téměř každý český film mimo těch nejnekompromisnějších utápí v kompozici pseudovtipných hlášek dělajících si ambici na zlidovění. Zde jsou málo podařené, nevěří jim ani sami herci. V líčení přízračnosti a absurdity epochy to dotáhl film k podprůměru, celé to dopadlo tak besídkově, jako neústrojná přehlídka vtipnosti. Velmi špatné herecké výkony, nepřesvědčivost čteného textu vypravěče Žáby, historicky sporné (pokud ne neskutečné, tedy přinejmenším netypické situace): disident Popelka pracující jako popelář (přitom hlavně dělali kotelníky anebo měřili vodu), namachrovaná Ruska arogantně předbíhající frontu a vykupující všechen sortiment v řeznictví (takto ale patří do masné krize poloviny let šedesátých, do sedmdesátek zabloudil omylem), veřejné shození udavačského otce tvrzením učitelky Lenky Pivoňkové, že se koupe se svou dospívající dcerou apod. Lenka sama (prezentovaná Kristýnou Bokovou) jako děsivě didaktická, mládež chápající a skautsky charakterní osoba, se daleko spíše podobá erotickému snu pubescenta než autentické postavě. Snímek doufejme určený k zapomenutí.

filmová komedie „Vesničko má středisková“ (Česko, 1985, režie Jiří Menzel)

Komedie, která příliš zlidověla, příliš se prolnula s našimi životy prostřednictvím všemožných tzv. "hlášek", aby bylo snadné zaujmout pozici zpochybňovače. Nuže: vidím sentimentalizaci české vesnice osmdesátých let a jakéhosi klerikálně-komunistického étosu starosti o cizí duši a o cizí talíř. Omračující popularita Vesničky odnaučuje ptát se, jestli nejsou příběhy, které se ve filmu vzájemně zauzlí, poněkud na pováženou. Aktéři Vesničky pokládají za samozřejmé řešit věci a důsledky věcí, do kterých ve slušné liberální společnosti přece nikomu nic není. Co komu je do toho, jestli má Turková milenecký vztah, rozvádí se, co je komu do toho, že Otíka napadne hledat si štěstí v Praze s jejími padesáti sedmi biografy...? Hrubozrnné jednání s mentálně znevýhodněným Otíkem rovněž neukazuje nic následováníhodného. Péči o životy ostatních přecházející do klepaření sice scénář místy ironizuje (bába Ticháčková přicházející řešit aktuální události během rodinného sledování amerického filmu "nastavujícího zrcadlo"), ale film se proti němu nevymezí, žádná postava nežije dostatečně alternativně vůči této venkovské bodrosti.

filmové drama „Všichni dobří rodáci“ (Česko, 1968, režie Vojtěch Jasný)

"Ve své knize ukazujete Říjnovou revoluci viděnou očima našich nepřátel," ječel na spisovatele Borise Pasternaka jistý papaláš po zahraničním vydání Doktora Živaga. Ta slova dobře vystihují i smysl Jasného "Všech dobrých rodáků". Někdejší autor či spoluautor prokomunistických filmů z 50. let a v té době stále člen strany realizoval snímek, který ve snaze pochopit pohled na poúnorový režim očima jejích nepřátel či obětí zachází jaksepatří daleko a dokonce i na poměry Pražského jara 1968 vypovídá nebývale radikálně. Mikrosvět jedné vesnice na Svitavsku, prožívání destrukce v individuálních osudech jejích obyvatel, sedláků, hlavně charakterního Františka (R. Brzobohatý). František je neideologický, nepolitický hrdina, nijak výrazně nepřísluší žádnému alternativnímu hodnotovému systému, nepůsobí jako přesvědčený masarykovec nebo švehlovec nebo katolík, ale přímočaře čelí konkrétním utlačovatelským praktikám, hlavně snaze o založení družstva. Pronásledován, sužován, uvězněn, nakonec přijme nabídku představitelů nových pořádků, aby se dal "k nim" a pokouší se přesvědčit sám sebe, že se mu aspoň tak podaří prosadit něco dobra; umírá uštván a předčasně. - Filmová řeč si libuje v dlouhých bezeslovných sekvencích nahlížejícími s ironií nebo s úzkostí pokřivenost projevů doby, bezradnost, kterou vyvolává v těch, kteří jsou dobou vlečeni bez víry v dobré dopadnutí těch dějů. Základní schéma pak vytváří napětí mezi laskavým řádem neměnné přírody a zběsilostí dějin: parodie obvyklého osvícenského a marxovského pojetí, ve kterém je příroda zlem a jediné vykoupení skýtá její humanizace prostřednictvím kultury a historie. Ve "Všech dobrých rodácích" však běh dějin řád nevytváří, ale destruuje. Orání, plození, sklízení, bezbrannost zvířete, tělo, obzor, krajina, déšť, rodina - jedině v tomto řádu přírody jde najít pokoj. Zatímco politika, revoluční hnutí, společenské změny mají potenciál pouze ničivý, jsou něčím na způsob pohromy, potopy. Od prvního shlédnutí filmu mě tu zajímal silný katolický prvek - právě na působivosti barokního kostela, mše se ukazují dějinné procesy moderní doby jako výraz hříšnosti a bezbožnosti: kostel jako protiváha "výboru", Moci, vrzavě a hrkavě emancipačního hnutí padesátých let, stavící proti těmto silám "věčnost". Nejlépe symbolizováno sekvencí, ve které Hana, dospívající dcera hlavního hrdiny brilantně zahraje během mše Toccatu C-dur barokního skladatele Bohuslava Matěje Černohorského.