Chci slyšet elektrický kytary každej den

Litoměřická kapela DUBEN V PEŠTI, která se na českých (i slovenských) klubových pódiích objevuje už víc než čtvrtstoletí, vydává v péči Polí5 19. května 2026 nové, dvanáctipísňové album nazvané Uprostřed ticha. Ve stejný den ho pokřtí v Praze v Kaštanu. O tom, co je v kapele nového i o tom, co je při starém, jsme si promluvili s frontmanem Bronislavem Podlahou.

Od vydání předchozí desky Nina uběhlo bezmála 6 let. Proč vám tak dlouho trvá dát dohromady další album?

Když se podíváš na data vydání všech předchozích desek, v podstatě, až na první dvě, kdy jsme byli ještě mladý, držíme už čtvrt století stejnej rytmus. Kapelní život je pro nás spíš takovej dovolenkovej čas v čase jinejch životů, který každej žijeme, hrajeme převážně na jarnim a podzimnim tour s Pédédéčkama (slovenská kapela Posledné decembrové dni, pozn. autor), což je víc dovolená, než rokenrol, během roku je dalších koncertů pomálu, a tomu odpovídá i frekvence zkoušení a podoba zkoušek, který maj ráz kvartálních soustředění a z většiny je proklábosíme.

Co se za tu dobu odehrálo v kapele? Proběhly personální změny nebo pro vás významný koncerty? Vím, že jste hráli na festivalu Slunovrat v Opavě, v jeden večer mj. s Pavlem Šporclem, jak to proběhlo?

Na opavskej Slunovrat nás zvali už několikrát a my vždycky museli s těžkym srdcem odmítnout, protože basák v ten čas letního slunovratu, kdy se festival koná, jezdí na rodinnou dovolenou, až jsme se nakonec domluvili na vystoupení na zimní edici festivalu, a tak jsme konečně hráli v Opavě. A když jsme dohráli, přichystali pro nás večeři v kapli kostela sv. Václava a k tý večeři nám hrál právě Pavel Šporcl. Teda on hrál za zdí, v hlavní lodi, ale i tak to bylo od pořadatelů milý. A nejen to, celkově se k nám chovali moc hezky, taková partička, snad se neurazej, postarších katolickejch androšů.

Jinak se asi nic pozoruhodnýho nestalo, hrajeme furt ve stejnym složení.

Album Nina mělo tak trochu příběhovej koncept, šlo tušit z narážek roztroušených v textech, v opakujících se jménech postav atd. Je to tak nebo podobně i u novinky Uprostřed ticha?

Není. Nová deska je poskládaná z takovejch malejch příběhů, nebo možná víc obrazů, situací, než příběhů. Takovym společnym jmenovatelem je ticho, buď se ho postavy děsej, nebo se do něj propadly, nebo čelej třeba takovýmu tomu, promiň mi to klišé, řvoucímu tichu a nemůžou z něho ven, nebo jim naopak ticho schází. Ale nebyl to záměr, koncept, nějak to tak vyšlo.

Jak u vás vlastně vznikají písničky - texty na hudbu nebo hudba na texty?

U týhle desky byly nejdřív hudební motivy, dost z nich z covidový zásobárny, kdy si kluci z kapely pořídili nahrávací softwary a posílali si na dálku nahrávky a doplňovali si je a ty motivy rozvíjeli. Pak jsem si některý vybral a na ty psal texty a nakonec jsme to secvičovali tak dlouho, až ty písně znějí úplně jinak. A tak je to u většiny našich písní, jen pár jich vzniklo opačně, tedy že by byl první text.

Některý skladby hrajte na koncertech už docela dlouho, mění se postupně jejich podoba?

Jsou vostřejší. Stala se z nás v průběhu času rokenrolová kapela.

Kde se vzal tenhle posun?

Myslím, že je to tím, že jak stárneme, vracíme se k tomu, na čem jsme vyrostli. A vyrostli jsme na rokenrolu, a tím nemyslím Elvise a Chucka Berryho, ale celou tu škatulku od Beatles přes Dead Kennedys až po třeba Sonic Youth. Prostě kytary, hodně kytar, krucinál, chci slyšet elektrický kytary každej den! Tak do toho jsme se takovym obloukem dostali.

Před vydáním alba jste zveřejnili celkem 4 singly/písně z celkových počtu 12 nových, který obsahuje deska. Konkrétně jde o Lepší časy už byly, Navždy a navěky, Z lesa přichází večer a Letošní první sníh. Podle jakýho klíče jste právě tyhle písně vybírali?

Je to takovej průřez tou deskou, která je, abych sám sobě trochu oponoval, nejen čistě rokenrolová, je pestřejší. Aspoň teda hudebně.

Máš ve vašem novým repertoáru oblíbený skladby, o kterých tušíš, že by se mohly stát vašima - přinejmenším koncertníma - evergreenama, podobně jako „Vykročil do rána“ nebo Šesterňica“?

Nevim, jestli se stanou evergreenama, ale mám některý skladby radši, to jo. Ale ono se to může proměnit. Něčeho se přejíš, nebo to zrovna necejtíš, tak to dáš stranou, za čas se k tomu zas vrátíš, nebo nejsou některý skladby úplně vhodný na koncert, nebo se naopak ukáže, že jsou, akorát jsi o tom nevěděl. Vykročil do rána a Šesterňica jsou z prvních let kapely a máme k nim hodně silnej vztah. Podobně silnej vztah, i když určitě ne tolik, máme z minulý desky třeba k Okresu a z předminulý k Říkáš, že. Z nový desky mi asi nejvíc přirostly k srdci Na svátky do vsi, Čti ty a Navždy a navěky. No a Lepší časy, což byl původně jen takovej fórek vlastně, a stala se z něj písnička.

Nahrávalo se opět ve studiu Golden Hive u Amáka, přicházeli jste tam tedy poučený zkušeností, dělali jste něco jinak? Říkals mi, že někteří členové kapely navrhovali, že byste sami doma nahráli zvlášť svoje party a pak to poslepovali dohromady a do studia by se vlastně vůbec nešlo. Jaký argumenty zabraly pro klasický nahrávání?

Asi láska k Amákovi a zbytky soudnosti. Ale tim zvažovanym způsobem jsme si udělali přípravu. A pomohlo nám to ujasnit si, jak tu kterou píseň chceme nahrát ještě předtím, než jsme k Amákovi šli. Takže pak ve studiu jsme ho zas tolik nezdržovali debatěním, jestli tady má bejt víc pravý kytary a tamhle víc levý kytary, nebo naopak. I když úplně jsme se tomu nevyhnuli, to si vždycky Amák bral do ruky telefon a hrál hada. Anebo řek, že je uplně jasný, že to má bejt takhle a my ho poslechli. My ho dost posloucháme, to zas jo.

Album vydáváte opět u Polí5. Co vám tohle spojení přináší?

To spojení má několik pozitiv. Za prvý se Pepa postará o celej ten proces výroby. Za druhý to pošle kulturní obci, jak sám říká. Za třetí to vrazí lidem do ruky, když přijdou na krám. Za čtvrtý to spojení s dneska snad už kultovnim Polí5 je samo o sobě tak nějak prestižní. Po vydání Niny jsme najednou zjišťovali, že o nás ví skupiny lidí, který do tý doby ne. Například myslim, že díky ustájení v Polí5 nás pozvali na ten Slunovrat a zaplatili nám k večeři i toho Šporcla, což asi muselo bejt docela mastný.

Na obalu desky je použitý obraz Josefa Bolfa. Když si odmyslím pokrevní propojení se mnou, cítíš ty nebo kluci v kapele sounáležitost s náladou jeho obrazů?

To, co Josef dělá, je mi blízký a nějak to i snad trochu, smim-li to tak říct, koresponduje s tim, co děláme my. Akorát Josef to dělá líp. A má i lepší názvy, třeba Život je bolestný a přináší zklamání. Nádhera. Tak jsme se domluvili, že nám namaluje obraz, poslali jsme mu první mixy ze studia a on ho (říká, že při jejich poslechu) namaloval. Akorát byl obdélníkovej a strašně dlouho jsme v kapele řešili, jak ho dostat na čtvercovej formát cédéčka a vinylu, aby to bylo citlivý vůči tomu Josefovu dílu a třeba abysme ho nenasrali. Volal jsem mu nějaký varianty a složitě to popisoval, a Josef mi řek jen, hele, klidně tak nebo tak.

Letos DvP slaví 25 let, co chystáte v souvislosti s tímhle výročím – dočkáme se vydání best of, bilančního koncertu v O2 Areně nebo něčeho podobnýho?

Chystáme koncert i se všema ex-členama, někdy na přelomu září a října, v Litoměřicích dole u Michala na Ostrově. Ono teda čtvrtstoletí od založení kapely uběhlo už vloni v říjnu, ale to jsme nějak nestíhali, tak jsme si řekli, že si připomeneme čtvrtstoletí od prvního koncertu, což bylo letos v březnu, a nestihli jsme ani to. Taky jsme to chtěli udělat jako nějakej malej festival s pár kapelama, s nimiž jsme se často za těch pětadvacet let potkávali, ale Michal řek, že dvě kapely a pak už by šel rád domu, čili patrně z toho bude jeden z koncertů podzimní tour s těma našima Pédédéčkama zas. Ale tak to má asi bejt.

Obsáhlý dvojdílný rozhovor k vydání předchozího alba „Nina“ a o historii Dubnu v Pešti najdete tady: Poli5 – Polní zápisník

Ptal se pro Polí5: Štěpán Bolf