Hlavně, že spolu budeme častěji v dodávce (I. část)

7. 7. 2020 vydáváme nové album, ale nejdříve trochu textu:

Štěpán Bolf: rozhovor s Bronislavem Podlahou, zpěvákem a textařem kapely Duben v Pešti 

Kdy a za jakejch okolností DvP vznikli? 

Kapela vznikla, řek bych, v pohnutý době za komickejch okolností. O vinobraní v posledním roce minulýho tisíciletí, to nám bylo kolem pětadvaceti, jsem stál u baru v litoměřický hospodě Na Ostrově, kde šlo potkat v těch letech kohokoli, koho člověk potkat chtěl, ale i jiný lidi, a přitočil se ke mně ještě s dneska už bejvalym kytaristou Buddhou (-Roman Striženec) stále ještě nynější kytarista Pavlín (-Pavel Polák), s kterym jsme se neměli moc v lásce kvůli jedný holce, s níž chtěl kdysi chodit, ale chodila se mnou, a s níž já později chtěl chodit dál, ale chodila už s nim, a přitočil se ke mně, protože se s nim právě v ten čas rozcházela kvůli mejma tehdejšíma očima jinýmu blbečkovi, a Pavlín měl za to, že se tim mezi náma vytvořila nějaká nová blízkost, a tak že bysme mohli založit kapelu. Mě to tak překvapilo a vzrušilo, to nový navržení pozic, že jsem řek jo. Začali jsme se scházet u Buddhy v takovym pronajatym tmavym suterénním bytě rodinnýho domu na kraji města, ani to vlastně nebyl byt, spíš předělaná garáž s dílnou, pár kusů bazarovýho nábytku a digitální budík položenej na zašlym koberci, a dávali dohromady první repertoár. Ze začátku jsme vypadali nějak tak, jak si představuju svépomocnou terapeutickou skupinu. My s Buddhou jsme už dost dlouho hledali štěstí a Pavlín to svoje právě ztratil, většinu času zkoušek nám o tom povídal a my mu udíleli rady bezradnejch. Tma uvnitř,  tma venku. První písně, co vznikly, a většina jich byla ještě anglicky, ne že bysme měli světový ambice, ale líp se to zpívalo, se jmenovaly Carnival of Vanity, Isolation, Solitude Song, Disillusion, a podobně, Pavlín brnkal na španělku, Buddha do toho našel dva tóny a byl je schopnej střídat celej podvečer jak nějakej Syd Barrett, a já huhlal, stočenej v křesle. Přibrali jsme basáka, Nemluvnýho Boba (-Robert Knob), a houslistu Peťu (-Petr Plášil) z bohumínský lidušky, a na jaře 2001 začali koncertovat. Pavlín do toho prvního repertoáru protlačil ještě pár písní, co napsal pro tu holku, díky níž jsme vlastně vznikli, a já je musel zpívat, a ta holka přišla na první koncert a nejdřív se rozbrečela, takže to pro Pavlína vypadalo nadějně, ale pak řekla, že to je neuvěřitelný, jak jsme se proti ní spikli, a vzala si toho novýho blbečka za muže. Ty písně pro ni jsme hned vyřadili, poslední co zbyla, byl Podzim, zvěčněnej na prvním demu. Pak jsme vyřadili i tu. Ale kapela přežila, přestože si myslim, že nás Pavlín jen využil jako nástroj, jak tu holku získat zpátky. Natočili jsme u Kakaxy Emo 1, do roka přibrali kamaráda Stefana (-Štěpán Krtek) coby bubeníka, nahráli Emo 2 a hráli docela dost koncertů, aspoň tedy v porovnání s dneškem. A pak se Buddha, kterej dělal s žadatelama o azyl, protože byl lidskej, oženil s jednou neúspěšnou žadatelkou s neteří, aby je nerepatriovali, přitom se do ní zamiloval nebo si možná jen zvyknul na teplo rodinnýho krbu a světlo telky, a už se mu nechtělo moc hrát a ze všech koncertů spěchal hned domu, a Pavlín se taky oženil, ale lidskej moc nebyl, otrnulo mu a řek, že Buddhu vyhodíme, že nežije dost pro kapelu. Já ho bránil, že je to kámoš a kámoši se nevyhazujou, ale občas když jsme pro něj přijeli, že se jede na koncert, tak nevylez z domu, a tak jsme už za něj museli v takovejch případech brát jako záskok Hajčuse (-Petr Hájek), mladýho kluka, co hrál na kytaru v kapele s Pavlínovym bráchou a koncerty otevírali předělávkou Helter Skelter, víc si nešlo zapamatovat. Ale furt byl kytaristou a členem kapely Buddha, až do chvíle, kdy jsme už naladěný ve studiu měli začít nahrávat třetí nahrávku - Šesterňici, a Kakaxa si vylil sklenici vody do mixu a řek, že to musí minimálně den schnout a Buddha řek, že končí a tu desku s náma nahrál o pár dní později Hajčus a od tý doby s náma hraje jako rovnoprávnej člen, což byl jeho letitej sen, jak nám později prozradil. To bylo na sklonku roku 2004 a už jsme byli ženatý všichni. O dva roky později jsem se odstěhoval s rodinou na Spiš, takže kapela usnula a asi jsme se trochu báli, že i umře, ale nejen že přežila, tenkrát naopak vstoupila do nový éry, jestli to tak můžu říct, a to díky tomu, že jsme se rozhodli udělat východoslovenský turné a našli Fera (-František Maxin), hlavu a nos bardejovskýho občanskýho sdružení Different a tamního centra Bašta a taky bubeníka kapely Posledné decembrové dni. Od tý doby, to bylo na jaře 2007, se tam každej rok vracíme a od roku 2008 k nám jezděj každej podzim zase PDD, a tyhle dvě společný tour ročně udávají rytmus kapelního života a díky nim, troufám si říct, ještě hrajeme. Možná bysme si našli někoho jinýho, než ty rusnáky dřevnatý, kdo ví, ale teď už bysme je neměnili, člověk přivykne. Já se nakonec z toho Slovenska vrátil řízením osudu hned za rok, ale z toho roku jsem žil ještě dalších deset a vznikly díky tomu dvě alba, Anna a Štěstí, už s novym bubeníkem, protože dalším důsledkem toho roku na Slovensku a jeho nekončících dozvuků byl, když pominu rozpad mýho manželství, i odchod bubeníka starýho. Káju (-Karel Straka) jsem objevil v jednom chomutovskym nonstopu, plácal si celou noc u jukeboxu dlaněma do stehen a současně dupal, tak jsem ho vzal na zkoušku, kluci řekli, že na to, že není bubeník, je to docela dobrý a nechali jsme si ho, protože kromě toho, že jsme nějakýho bubeníka potřebovali, se nám zdálo, že by moh přitáhnout i davy fanynek, byl mladej a hezkej. Jenže ho tam vzadu za náma stejně není vidět. Asi. 

Karel kromě DvP bubnuje ještě v kapele V kruhu.... 

Ve skutečnosti se to menuje Z kruhu (pozn. kapela se správně jmenuje Dokruhu). Leckdo o nich říká, že jsou to takový chomutovský Wovenhand, oni to neslyšej rádi, já to chápu, zněj totiž jak 16 Horsepower. Mně se to líbí. 

No a poslední změnou v sestavě bylo přibrání Mižu (-Michaela Stehlíková) k nahrávání naší předchozí desky Štěstí. Mižu byla naše největší fanynka, aspoň to sama o sobě tvrdila, a my jsme zase přemejšleli o ženskym zpěvu, kterej by dodal tomu mýmu brumlání nějakej tón, a zároveň se nám žena hodila do koncepce tý desky, protože některý pasáže v pár písničkách jsou skoro nebo úplně dialogový. Tak Mižu přijela na dvě zkoušky, obalená několika dekama, jelikož byla tenkrát těhotná, a pak jsme šli nahrávat. A podobně to bylo u tý poslední desky, kvůli který děláme tenhle rozhovor, akorát už bez dek.

Kdo přišel s názvem kapely a co znamená? 

Přišel jsem s tim já, ale neměl jsem to z vlastní hlavy. My tou dobou pili s takovou pražskou partou z estetiky, a někdo z nich si někde přečet, že podle statistik je duben měsíc s největšim počtem sebevražd v roce a Budapešť je zas nejsebevražednější město. To bylo v březnu. A jak jsme vysedávali po těch pražskejch hospodách a neviděli jsme nikdo moc žádnou kloudnou perspektivu před sebou, tak jsme si připíjeli místo Na zdraví slovama Březen v Praze, duben v Pešti. A já to pak o půl roku později použil jako název kapely.

Jak se změnil zvuk kapely od začátku k dnešku?

Na začátku jsme se tvářili jako zádumčivý intoši. Nevim, jestli nám to někdo baštil, neptali jsme se, spíš ale asi ne. Neměli jsme bicí, jen španělku, elektrickou kytaru, basu a housle, a mysleli jsme si, že je to uhrančivý, nebo jsme o tom aspoň tak mluvili, ne že uhraneme pár holek a pár spolužáků, ale spíš tak tohle tam hraj, to je uhrančivý. Hráli jsme pomalu, nic k tanci, i když už tenkrát do toho kluci dokázali i bez těch bicích říznout, už tenkrát se rodil styl, kterej v jednom regionálním deníku o pár let později pojmenovali Uspat a zabít. My jsme tomu říkali darkpop. Netušili jsme, že nějakej takovej styl je už vymyšlenej a zní uplně jinak. Ale říkáme tomu tak dodnes, i když i my už zníme jinak. Peťa přestal hrát až na výjimky na housle a vyměnil je za klávesy, přibrali jsme bicí, přišel Hajčus, kterýho jsem tenkrát varoval, aby nám z toho hlavně nedělal rokenrol, což mi dycky připomíná, když ho dneska nabádám, ať do toho hrábne trochu vostřeji, a nakonec Pavlín vyměnil akustickou kytaru za elektrickou. Takže jsme se plně elektrifikovali. A taky občas vymyslíme nějakou rychlou píseň. Už je to rokenrol se všim všady, kromě životního stylu teda. Pavlín o tom furt sní a mluví, když jsme na turné, jakože ženský, alkohol, drogy, telky z voken, ale nakonec jdeme zase na halušky a na věneček ke kapučínu. 

Ještě před DvP jsi působil i v jinejch místních kapelách. Ty se ničím nepodobaly tomu, co jste pak začali hrát s DvP?

Ta první vůbec. Tu jsme založili na gymplu eště, jmenovalo se to Rokenrol band topiče Proužka a skoro nikdo jsme na nic neuměli hrát, a ty, co na něco uměli, hráli na něco jinýho, na co neuměli. Ale vydrželo nám to asi pět let. I jsme jezdili po koncertech všude možně. Měli jsme schopnýho manažera, Michala Hanzla, co pak začal dělat Litoměřickej kořen, když jsme mu ke slávě nepomohli my. Chtěli jsme hrát klasickej rokenrol, ale znělo to spíš jak parodie na českej underground konce sedumdesátejch let, i když jsme to tak nemysleli. Pak jsme s bubeníkem založili Radio di Afghánistánia Band a přibrali kamaráda zubaře, to byla kapela na jedno léto a znělo to už vlastně ani nevim jak, ale úplně jinak, a následně trio H.G., o kterym si sestra jednoho z jeho členů myslela, že se menuje podle ní, protože má stejný iniciály, ale ve skutečnosti to znamenalo Hieros Gamos, a obsazení bylo španělka, saxofon a zpěv, a to se už blížilo zvukem a výrazem ranýmu Dubnu v Pešti. Pak už přišel Pavlín k tomu baru. 

Existuje podle tebe něco jako „litoměřická undergroundová scéna“ a jak do ní po těch letech vy podle tebe pasujete?  Bez ohledu na to, jeden čas jsem se s tebou pracovně dost potkával, v Litoměřicích jsem asi rok a půl byl u tebe víc než u sebe doma, a odnes jsem si z toho, že se tam takovým zvláštním způsobem ta vaše generace respektuje a máte se rádi.... 

Když pominu RBTP, tak poslední a asi i první litoměřická androšská kapela byla Potrestaná pýcha, možná ještě Fuckers of Noise, jenže ty hráli asi jen měsíc v roce 1992. V devadesátejch tu ale byly skvělý hardcorový kapely, to byl vlastně takovej underground tý doby, Hátéčka (H.T.), Exit Only, později na jejich troskách vzniknul Lumen, to už jsme ovšem mimo okres, a Zahrada Čech. Pamatuju si, jak jsem si furt dokola přeříkával jeden úryvek textu od Hátéček: Proč je ti jedno, co říkáš ženám?! Byla to taková parta milejch lidí kolem tědle kapel, měli jsme se s nima rádi, Hema, Tomis, Pavlis – ten je nejstarší, takovej táta androš, Šuris a Pindruš, neboli Ondřej Dadejík, ten v Exit Only zpíval, vždycky se úplně proměnil na tom pódiu, já ho nepoznával. My sedávali třeba hodiny a hodiny mlčky v hospodě, než jsme se nad ránem rozmluvili, tu a tam si Ondřej uhráb vlasy nebo prstama zkontroloval oholenou bradu nebo přitáhnul culík, všechny pohyby měl takový elegantní, úsporný, distingovaný, pěstěný nehty a dívčí tvář, holky ho milovaly, mluvil pomalu a tiše, bez přehnaný mimiky, a pak přišel na pódium, prásknul sebou o zem, zmítal se a vřískal Pláč! Pláč bez slz! Já na to zíral s otevřenou pusou a říkal jsem si, takhle bych chtěl dělat muziku. A pak zas přišel ke stolu, slušně požádal o pivo a uhráb si vlasy. Nejstarší kapelou z Liťáku, a asi i nejstarší kapelou na světě, je ale Anarchuz, nevim, jestlis to jméno někdy slyšel. Zeptej se táty. I když asi se to přes Labe nedostalo. Ale to není žádnej underground, to je pivní liga. Jedinej underground, co tu dneska je, je výtvarnej a básnickej. Ten první představujou třeba dvojčata Květoňovi, tvořící pod uměleckým jménem ASS, neboli Andere Seite Studio, ale i Míra Veselý a jeho žena Jana, která učí moje děti na ZUŠce, nebo Marek Rubec, a mohl bych vzpomenout i Davida Kubů nebo Petra Kubelku, ale ty už nejsou aktivní, ten druhej básníci Gregory diVino nebo Vítek Pokorný. A samozřejmě je tu nějaká skupina lidí, který bys označil za androše, nebo leckoho z nich bys ty neoznačil, protože už tak nevypadá, ale my si všechno pamatujeme. A ta skupina už je vlastně přes tři generace, od mýho bejvalýho tchána až po moji nejstarší dceru, a taky už je roztáhlá do více společenskejch vrstev, od underclassu po právníky, doktory a docenty. A máš pravdu, s mnoha z nich se máme rádi a respektujeme se. Ale s některejma taky ne.

Zkus popsat tvůrčí proces v kapele, jak vznikaj hudba a texty...  

Texty píšu já, občas rovnou s nápěvem, ale to málokdy, většinou někdo přinese nějakej hudební nápad, nejčastěji Pavlín, Bobo nebo Peťa, může to bejt sloka, refrén nebo jen motiv, a ten se pak snažíme rozpracovat, někdy to jde, někdy toho necháme, někdy toho necháme a vrátíme se k tomu časem. A když to dostává první tvar, tak já na to píšu text. Nejradši na ty první jednoduchý akustický verze, protože jak na tom začne pracovat celá kapela, tak se v tý spleti motivů, rytmů, melodií a barev už hůř orientuju, ne že bysme hráli nějakej art rock, furt je to jednoduchý jak facka, ale já nejsem člověk, kterej je moc schopnej vytvářet melodický linky, spíš tak doplňuju nějakou, co hraje někdo jinej, a když je těch linek víc, tak upadám do bezradnosti, kterou z nich se mám nechat vést. Tak je to většinou, sem tam se stane naopak, že přinesu text, jenž se zhudební. Jelikož mám ale pocit, že už jsem vlastně všechno řek, tak ty nový texty zrovna nechrlim. Naštěstí ani kluci nechrlej nový nápady. Scházíme se jednou za kvartál u někoho na víkendový soustředění, mezi tim si něco pošleme mejlem, na tom pak ten víkend pracujeme, teda spíš v sobotu, protože v pátek se sejdeme večer, Pavlín přiveze bůček a sedíme, jíme, pijeme pivo a žvaníme. Někdy vznikne při brnkání během poledního klidu po sobotním guláši něco nečekanýho, co zase, pokud to nezapomeneme, dopracujeme za další kvartál na dalším soustředění. Takže ty soustředění jsou spíš vaření než skládání a na pravidelný zkoušky jsme od sebe moc daleko, Bobo bydlí u Hradce, Pavlín na jednu stranu od Prahy, Peťa s Hajčusem na druhou, já u Litoměřic, Kája v Chomutově a Mižu v Plzni. Na ty desky pak nahrajeme všechno, co máme, protože jsme rádi, že to vůbec vzniklo.

Novou desku jste natáčeli u Amáka, předchozí věci převážně u Kakaxy. Proč ta změna a jak to u Amáka probíhalo? 

Nám se u Kakaxy natáčelo pokaždý dobře a Kakaxa s celou svojí partou jsou moc fajn a šikovný, ale ty desky byly příliš hezký, víc pop než dark. A tak jsme chtěli zkusit po těch dvaceti letech zase někoho jinýho. A jsme spokojený, i když Amák při tom nahrávání furt říkal To je krásný, to je krásný. Tak ti nevim. Navíc to bylo rychleji hotový, protože Amák se s tim tolik nemaže, leckterou špínu nebo faleš v tom nechá, a přesně to jsme si říkali, že chceme, aby to bylo co nejmíň načančaný, co nejmíň kašírovaný. Třeba Amák zásadně nedolaďuje. Jak to zahraješ nebo zazpíváš, takový to máš. U Kakaxy jsme kolikrát některý noty posouvali na počítači, protože ty kluci od něj to prostě nechtěli nechat falešný, když maj techniku na to, aby to vyladili, a my neměli sílu jim říct, hele to nevadí ne, dyk je to takový fajn syrový, bude to aspoň autentický, ne? A když už jsme se odvážili a řekli to, tak se na nás podívali tak, že jsme se ztichli a odevzdali se pokorně do jejich profesionálních rukou. Ale my si vlastně rádi necháme radit, tak či onak, protože jak je nás šest, když nebudu počítat Mižu, která zatim spíš jen hostuje, i když se furt ptá, jestli už je součástí kapely a je těžký jí říct No, Mižu, já bych rád, ale víš, kluci říkali, že seš holka, tak je na stole kolikrát šest představ a v takovym případě je lepší, když přijde někdo sedmej, někdo zvenčí, a řekne nějakej autoritativní názor. Jak nám říkal Amák teď, Hele kluci, já tu nejsem od toho, abych to posouval furt dokola nahoru dolu. Posunu to jednou a hotovo. Tak jo Amáku, hele, udělej to, jak to cejtíš.

Nahrávání probíhalo v době začátku korony, podepsalo se to nějak na atmosféře ve studiu?

Nahrávali jsme to o víkendu, na jehož konci byl vyhlášenej nouzovej stav, takže jsme to ještě těsně stihli odehrát a odzpívat bez roušek. Jeden den jsme to nahráli komplet a druhej den se dělaly zpěvy a nějakejch pár dohrávek kytar a kláves. Pak jsme to asi tři odpoledne míchali, vždycky jsme si předtím poslechli poslední mix a každej z nás k tomu psal poznámky do sdílenýho dokumentu. S tím jsme šli za Amákem. Poprvý na to koukal a říkal, že si ty poznámky nepředstavoval jako divadelní hru. V dalších kolech už to ani nečet, takže jsme mu to předčítali u toho mixáku my a kdo tam nebyl, toho repliku jsme vynechali. 

O čem vaše nová deska je? 

Deska je příběhem Dietra, Olgy a Niny, odehrávajícím se v druhý polovině osumdesátejch let od léta do jara. Ten nápad udělat desku jako příběh se zrodil ale až v průběhu, v době, kdy už bylo pár skladeb nebo přinejmenším textů na světě, třeba Okres je zasněžený po šesti letech je text asi patnáct let starej, ale nebyl dlouhý roky zhudebněnej, a až před rokem dvěma jsem ho použil na nějakej motiv, co někdo z kluků přines. Takže jsme měli několik písní, pak nápad udělat z nich příběh a pak už jsem všechny další písně dopisoval s tim vědomim. Deska začíná těsně před vyvrcholením příběhu a teprve pak se ten příběh odvíjí od začátku, a ještě ne úplně přesně chronologicky, protože zase se musej nějak poskládat ty písně za sebe i hudebně, nejen textově, aby třeba nebyly tři utahaný za sebou, takže se v tom nakonec nedá vyznat. Poslal jsem to Gregorymu diVino, kterej psal, poslouchám to potřetí a furt z toho nejsem moudrej. Myslim, že z toho nejsou moudrý ani kluci z kapely, i mně samotnýmu dává práci to udržet v hlavě. Museli jsme proto přikročit k tomu, že jsme ty texty seřadili do toho příběhu v bookletu jako nápovědu.

Kdo dělal obal? 

Jako vždycky kamarád výtvarník a fotograf Radek Květoň, tentokrát to bylo složitější o to, že Pavlín si v krizi středního věku vymyslel, že kromě cédéčka vydáme i vinyl, přestože nemáme nikdo gramofon, ani on ne, ale nějak se mu vynořila ze vzpomínek ta obřadnost pouštění desek, vyndávání ze dvou obalů, otírání, pokládání na gramec, umisťování přenosky, otáčení, křeslo, čaj a stojací lampa. Každej se s tim střednim věkem vypořádává jinak. Bobo si koupil čopra, já dvě dodávky a běžecký boty, Peťa koně, jako zvířata, ne boty, na Hajčusovi doma manželka trénuje krav magu. Akorát Kája se furt tváří, jak kdyby devadesátky eště neskončily.

Kde rádi hrajete a jaký máš nejzásadnější zážitky z živýho hraní s DvP? 

Od začátku nejraději hrajeme v malých klubech. Může tam přijít pár lidí a přitom se vytvoří atmosféra. Tu vytváří nejen kapela, ale i prostor a lidi v něm. Vysloveně nechceme hrát na festivalech, i kdyby nás na ně někdo zval. Asi třikrát jsme to zkusili a bylo to pokaždý špatný. Festivalový publikum se chce bavit. Zatančit si, zazpívat si s kapelou hitovky. Takový očekávání my naplnit neumíme. Hitovky nemáme a při našich koncertech lidi tančej, až když na konci zahrajeme Love Will Tear Us Apart od Joy Division. Máme rádi intimnější kontakt s publikem, bez pódií, bez světel, a bez dalších třiceti kapel v line-upu. Slovo line-up nevěstí nikdy nic dobrýho. Samozřejmě to s sebou přináší, že na nás chodí furt těch pár stejnejch lidí a i těch čím dál tím míň. Ale my si jich vážíme. Vážíme si každýho jednoho posluchače a neni to fráze a není to ale ani jen tak, že bysme takový byli. Museli jsme se to naučit. Nám se kolikrát stalo, že před náma stál jeden člověk. Nevim, jestli mu nás bylo líto, nebo jestli jsme ho fakt zajímali, nebo jestli mu bylo trapný odejít, protože pak by tam už nezůstal vůbec nikdo, nebo jestli se odejít bál, protože na ten jeho odchod by bylo sakra dobře vidět, ale hráli jsme pro něj ze všech sil. K tomu jsme ale museli dospět. Zprvu, když jsme koukali do prázdnoty síně, jsme bejvali skleslý a roztrpčený, obzvlášť pokud jsme se táhli někam přes půl republiky. Ale brzy jsme přišli na to, že pro každýho jednoho diváka stojí za to hrát a že by bylo vůči němu nefér to vodfláknout jen proto, že je jeden. Jasně, že atmosféra je jiná, když nám tleská a pohupuje se před náma padesát lidí, ale když tam nejsou, neděláme vofrky. To bysme se za sebe museli stydět. Dřív na nás chodilo hodně lidí v Liťáku, to už taky moc neplatí, nevim, jestli se obecně chodí na koncerty míň, jestli jsme se už oposlouchali, nebo jestli ty lidi, co na nás chodili, maj už prostě jiný zájmy nebo povinnosti. Hrávali jsme nejčastěji na Ostrově v hospodě u Letňáku, tam je to příjemně malý a majitel vstřícnej. Bejvaly to dobrý koncerty, ať už jsme podali jakejkoli výkon a ať už byl jakejkoli zvuk, stávalo se, že Michal, ten majitel, kterej to zvučil, usnul a těžká hlava mu klesla na ruce, položený na šavlích mixáku, takže najednou nám tam narval třeba na všechny nástroje nejvíc halu, co šlo, ale hráli jsme dál a lidi dupali, bylo to jedno, místnost byla plná zvuků a to stačilo. Teď přijde asi nejvíc lidí v Praze, máme tam hodně známejch a pár kamarádů, který přivedou zase svoje kamarády, jeden čas to byla Plzeň, a pak bych řek díky nekončícím tour s Decembristama východní Slovensko - Bardejov, Košice hlavně. V Bardejově bejvaly nejlepší koncerty v metalovym klubu Black Rose a v jeho nástupnickym podniku Angels Pub, tam ty metalisti uměli udělat hotový peklo, hrozili, točili řepama, skákali, tančili, hada dělali, jednou si mě i podávali nad hlavou, to jsme se smáli potom eště několik dní. Dokonce nás v tom klubu měli v jukeboxu. Taky si někdy zavzpomínáme, jak jsme hráli v Berlíně na zahradní slavnosti CDU-CSU, když se rozšiřovala Evropská unie a ty nový státy se tam prezentovaly svojí tradiční kulturou, takže tam byly různý estonský a litevský a slovenský folklórní muziky, dechovky, vážný tělesa, taneční soubory, a za Česko my, jelikož naše kamarádka tam tenkrát byla v bundestágu na stáži a dělala zrovna pro člověka, kterej měl organizaci celý týhle parády na starosti. A ty politici, co tam seděli v křesílkách kolem zahradních stolků, se po sobě koukali a posílali každou chvíli za náma číšníka, aby nám řek, ať to ztišíme, a my se dávali natruc naopak víc a víc nahlas a vedli mezi skladbama řeči o „doktoru Edvardu Benešovi“, ne že bysme byli nějaký jeho fanoušci, čistě abysme ty Němce nakrkli. Dostali jsme za to jídla a pití, co hrdlo ráčilo, a tolik peněz, že nám to stačilo na natočení celý Šesterňice. Ale nejpamátnější koncert byl asi v Humenném v klubu Chemlon na Chemlonský ulici na našem úplně prvním slovenskym turné, i když jsme nezahráli ani tón, protože mě a Stefana odvedlo před začátkem komando slovenský zásahovky, takzvaný kukláči, a strávili jsme několik hodin na policejní stanici, kde nám vyhrožovali, že buď zaplatíme na místě pokutu za neuposlechnutí výzvy veřejnýho činitele, nebo si nás tam nechaj dvacet čtyři hodin. Nakonec jim Stefano, kterej byl právník, vysvětlil, že to nemůžou a po hodinách stání na chodbě čelem ke zdi a s rukama na ní nás pustili s vypsanejma bločkama, který jsme před tou stanicí demonstrativně roztrhali, i když já měl trochu pochybnosti, jestli to je rozumný, protože jsem tenkrát na tom Slovensku bydlel. Ten klub byl v prvnim patře a hrála zrovna nějaká kapela před náma, byli navlečený v pláštích a gumákách a plynových maskách a kluci z naší kapely byli v přízemí v takovym foyeru, nahoře jsme to poslouchali jen já a Stefano a najednou do toho klubu vlítlo pár uniformovanejch policajtů s megafonem a udíleli povely jako zůstaňte, kde jste, nemluvte, dejte ruce nahoru, a my si řikali, ty vole, ta kapela má dobrou show, ale pak jsme viděli, že maj ruce nad hlavou i voni a jen se jim tak houpaj kytary na krku, jak tam stojej v těch maskách, pláštích a gumákách štronzo na pódiu, a vzápětí se tam nahrnulo asi dvacet těch kukláčů s kvérama a to nám došlo, že s tim ta kapela nemá nic společnýho. Byla to jedna ze šťár, který tam tenkrát byly na dennim pořádku prej. A kluci, co postávali dole, pak řikali, že jak se tam hnalo to komando kolem nich po schodech nahoru, bylo jim hned jasný, že nás dva vodvedou, a taky že jo, za chvíli už nás po těch schodech vláčeli s rukama zkroucenýma na zádech, protože jsme měli blbý kecy a pili pivo, místo abysme seděli hezky hendehoch. A jak nás vedli kolem těch našich kluků, tak já jim povidám, začněte bez nás, my se přidáme, a jeden z těch policajtů, co mě vedli řek, ty už si tu nezahráš, a měl recht, vrátili jsme se až za tři hodiny asi, ale jak jsme do toho klubu vkročili, tak zbytek lidí, co tam byl, začal tleskat. To bylo milý. Z posledních let byl zajímavej zážitek koncert s tou naší bratrskou kapelou Posledné decembrové dni v Muzeu Andyho Warhola v Medzilaborcích, kam se vypravil z Bardejova autobus s oběma kapelama a s fanouškama, bylo to spojený s prohlídkou, pěkný to bylo. Z místních ale nepřišel nikdo.

Co vás k tomu každoročnímu tourování s PDD vede? 

S Pédédéčkama je to velký přátelství. My je máme strašně rádi, jako lidi i jako kapelu. Začalo to, jak jsem říkal, v roce 2007 na jaře, když jsem žil na východě a sháněl štace pro první slovenský turné a, jak už jsem zmiňoval, jsem narazil na Fera, kterej mi pomoh to turné zorganizovat a myslim, že mi dohodil i ten klub v Humenném, ale nechci ho pomlouvat. To turné jsme tenkrát ještě odehráli s takovou skoro dětskou prešovskou punkovou kapelou Nezhoda, jak jsem tam bydlel, tak jsem se s nima nějak zčuchnul a dělal jsem jim tenkrát občas řidiče. Pak jsme je vzali na podzim na oplátku na turné do Česka a příští rok se ozval Fero, jestli bysme nechtěli zase přijet na Slovensko a zahrát si pár koncertů s nima a s košickejma Kolowratama, který já měl tenkrát hodně rád, díky tobě, pokud mě paměť neklame, tys mi je, myslim, pustil poprvý. Srdcom ako lesom a Vrány sa vracajú a Nedeľa, to bylo zjevení. Ale nejlepší, co kdy hráli, byla Staroslovienská, předělávka od Pédédéček, který jsem tenkrát ještě vůbec neznal. Tak jsme jeli na jaře znovu na východ a na podzim obě ty kapely přijely zase k nám a děláme to tak od tý doby každej rok, akorát už jen s PDD, do kterejch jsme se osudově, takže navěky zamilovali. A letos poprvý jsme kvůli zavřenejm hranicím jet nemohli, což nás strašně mrzí, protože my se na to jaro na Slovensku celej rok těšíme, na tu jízdu dodávkou a na ty stejný řeči v ní, a na ty halušky v Bardejovskejch kúpelích a věnečky a kávičky v Bardejově na náměstí a na Ferovu kuchyň, kde se dobře sedí u pálenky, i když od tý doby, co Káju jednou v půl třetí ráno napadlo zpívat Zkoušim se prokopat ven a dohnal Ferovu těhotnou ženu k slzám, nás už Fero u sebe nenechává spát, a já na ranní běhy, a pak taky trochu na koncerty. Ale domluvili jsme se, že si to vynahradíme na podzim a uděláme v září nebo v říjnu jak český, tak slovenský turné, a snad zase s autorskym čtením básníka Romana Krištofa v doprovodu vozembouchu jako naposled. Stojí to za to, i když taky je to už starší pán a má svý vrtochy, to sám dobře víš. Třeba teď na posledním tour po Čechách mě celej nervní honil, ať kopnu do dodávky, že potřebuje psát, a pak si otevřel lahev a několik hodin koukal na fejsbukový videa nějakejch alternativních brněnskejch performerek. Seděl u mě v kuchyni, upíjel ze sklenice a vydával mručivý zvuky.

Máte nějaký další spřízněný kapely tady v Čechách? 

Ještě tu a tam hrajeme dohromady s Kadé Chim, to víš, když jsi v nich bubnoval, naposled bohužel na pohřbu jejich mandolínisty a dřív basáka a našeho společnýho kamaráda Lukáše Radostnýho, ale to ani není tak hudební spřízněností, jako spíš letitou známostí a přátelstvím, my jsme s nima hrávali s tehdejší kapelou RBTP už v první půlce devadesátejch let, to se ještě jmenovali Sen Vesen, a taky když hrajeme dohromady, tak přijde víc lidí, než když hrajeme každej zvlášť, to si umíme spočítat my i oni. Navíc, Kaďáci by bez našeho aparátu ani zahrát nemohli, protože si zásadně nikdy nikam nic nevozej. Ale my jim to pučíme rádi. Jsme z nějaký společný bubliny a rádi se vidíme a prohodíme pár slov, a v tý bublině jsou kromě jejich fanoušků a našich fanoušků i fanoušci společný, jejichž jádro se vytvořilo už právě na škole nebo těsně po ní, a ty si přijdou zavzpomínat na mládí a na Kaďáky i zatančit. A my se na ně taky rádi zavlníme v bocích a podupeme si nohou. 

Oni od vás předělali „V ulicích města“, kterou občas hrajou na koncertech, a vy od nich snad taky něco... 

Nikdy jsme od nich nic nepředělali, to se cejtíme trochu blbě, ale nebylo to tim, že bysme nechtěli, mluvili jsme o tom v kapele několikrát, jako spíš tim, že se vždycky vyčerpáme skládáním vlastních věcí, a těma knedlíkama ke guláši. A navíc Pavlín je proti coververzím, kromě Neila Younga, kde si může zahrát dvacetiminutový sólo, koupil si na to i kostkovanou flanelku, ale to jsem zas zakázal já, protože po každý zkoušce a po každym koncertě, kde jsme to hráli, mi dny a tejdny zněla v uších furt dokola vyhrávka z You Are Like A Hurricane, kterou jsme nacvičili. Mimoto, já jsem hlasoval pro Farmer John, I´m In Love With Your Daughter. Ale jednou jsme společně s Kaďákama zahráli pro mýho tehdejšího tchána k narozeninám Rychlejší koně od Wabiho, pamatuješ? To byla paráda. Holky do toho dělaly takový to úhůůůů a úháááá. No a teď nedávno na tom pohřbu jsme byli zas společně na pódiu, to už tak srandovní nebylo. Ale o to důstojnější. 

Jak vás, tak PDD nebo třeba dneska už bohužel nehrající Kolowrat beru jako kapely, který nejsou v tom špatným slova smyslu lokální, ale pro který jsou důležitý lokální souvislosti a inspirace. To neznamená, že PDD budou hrát na fujaru, ale že se třeba v textech objevujou místní reálie – typicky Košice u Kolowrat – nebo pocity, který člověku sednou za krk, když se v tom místě ocitne. Souhlasíš, že tohle máte společný? 

Pokud jsem v některejch textech lokální, tak jak tady, na Litoměřicku, tak tam, na Šariši a na Spiši, kam už dvacet let jezdim. Dokonce bych řek, že máme z Bardejova a šířeji z východního Slovenska víc písní, než Pédédéčka samotný. A marně čekáme, že přijdou oni s nějakou písní o zahradě Čech, a nemyslim tim tu výstavu, i když proč ne. Já nevim, jestli máme my Lutoměřicové nějakej základní stejnej pocit díky tomu, že žijeme na stejnym místě. Je tu taková partička lidí, který mluvěj o Litoměřicích jako o Kubinstadtu a hledaj, co to vlastně znamená. A podle mě to pro každýho znamená to, co sám chce, aby to znamenalo. To se lehko řekne, že ty sopky přece na člověka nějak působěj, a ty kostely a sloupy, ta architektura, Labe, rybářský uličky a ty hospody a Terezín za humnama a ten Radobýl s tim uhoněnym Máchou. Ale myslíš, že stejně na Kubina, na Máchu, na Holzmanna, na Macháčka, na Pepu Melena a na ty pupkatý chlapy z Anarchuzu? Možná jo, nevim. 

Co hudební inspirace v kapele? 

S klukama posloucháme každej trochu něco jinýho, a taky jsme něčim jinym byli v mládí formovaný, a výsledkem je to, že i kdybysme chtěli, tak nemůžeme hrát jako někdo, jednoduše proto, že se neshodneme na tom, jako kdo. A i každej jeden z nás navíc poslouchá všechno možný, vyjmenovávat to nemá smysl, nehledě na to, že co jsme poslouchali před dvaceti lety, neposloucháme už třeba teď. Já si ale poslední dobou nejradši doma sednu v tichu ke krbu a čtu si, možná občas si něco pustim, když žehlim.  Kdybys mě nutil, řek bych Joy Division, řek bych Swans, Low, řek bych Slint a God Machine, řek bych Pixies, PJ Harvey, Sonic Youth, Girls Against Boys, Make Up, Daniel Johnston,  ale řek bych i Johnny Cash a Neil Young, a řek bych mraky dalších jmen.

Odkazuješ na tyhle profláklý jména, proti kterým nemůže příčetnej člověk nic namítat, ale některý, který pro tebe aspoň v jistý době byly důležitý, například Death In June nebo Black Heart Procession, nezmiňuješ…Proč? 

Black Heart Procession začala díky tobě poslouchat půlka kapely a co se týče Death In June, tak ano, jeden čas jsem byl jimi fascinovanej, tou temnou obrazností, melancholickou melodičností, jímavou kýčovitostí. Akustická kytara, trubka, tympány, triangl, bouchání šampaňskýho. I thought I found Paradise / But Paradise came and wept / Like the wind through the winter´s woods / It cowed and took a breath / I´m your accidental protegé / the Gift, the Blood, the Thrownaway / I´m your accidental protegé / the Gift, the Blood, the Yesterday. To by porazilo i silnější nátury. Byl jsem teda trochu na rozpacích z tý jejich estetiky třetí říše, o to víc, že to je jejich ústřední téma. Všechny ty runy, maskáče, uniformy, helmy, masky, pomalu v každym textu nějakej odkaz, popravdě, nevěděl jsem moc, co si s tím počít, výklady se různily. Rozhod jsem se vykládat si to tak, že Douglas Pearce neni nácek, že jen používá všechen ten hrdinskej étos ztracenejch dějin, tu krev, katedrály, kamarády, ohně, osamění, orlice a vrány, sníh a slzy, ty svatý zrna a semena a tak dál, jako nástroj vyjádření svýho, možná psychotickýho, intimního světa. Ne každej si to ale zjevně vykládal jak já, pamatuju se na jejich koncert na Sedmičce, kam kromě nás, řekl bych celkem normálních lidí, přišli houfy pošahanců v brigadýrkách a dlouhejch kabátech wehrmachtu, německý partičky v kůži jak vystřižený z Big Lebowskiho, a pak taky tři starý klasický skinheadi v bomberech se zdviženejma pravicema. Papén tam tenkrát dělal vyhazovače a vykopal je odtamtud během pár vteřin. To bylo ale asi nejlepší číslo večera. Samotnej Pearce vypadal na tom pódiu jak nějakej upracovanej farmář, kterej slez z rozhrkanýho traktůrku, natáhnul si maskáče a brnká něco na kytaru, aby si vydělal na novej. Nakonec jsem z toho nabyl dojmu, že ty jeho obrazy nejsou nějaký klíče k něčemu hlubokýmu, že je to jen vršení jednoho symbolu přes druhej, povrchní plácání, že je to celý jen marketing a přestal jsem ho poslouchat. Nějak mi tomu už nejde věřit. Nedávno jsem někde čet, že Death In June jsou vlastně taková nacistická pornografie. Nevim, jestli nacistická, ale pod tu pornografii bych se podepsal.

Řekni víc o svým vztahu k Joy Division.

Jako první jsem slyšel Unknown Pleasures a byl jsem v úžasu, že jde skloubit syrovou hudbu s tak naléhavym hlasem. Pak jsem si sehnal texty, to eště nebyla tenkrát otázka pár kliknutí myší, protože ne všemu jsem pouhym poslechem rozuměl, a žasnul jsem podruhý. Myslim, že mě Joy Division učarovali jednak proto, že ten koktejl hudby, barvy zpěvu a slov je, jak jsem už řek, nepančovanej, čistej, pravej, vopravdickej, a jednak proto, že to korespondovalo s mym nejen tehdejšim naladěnim. A tim nemyslim jen to, že jsem nebyl šťastnej, a tak mě lezly krkem jásavý písně. Teď třeba šťastnej jsem a lezou mi krkem stejně tak. Jiný lidi jsou naladěný zase jinak. Pamatuju, jak jsem kdysi dávno seděl v tehdejší studentský hospodě Mrtvá ryba, nevim, jestli to eště funguje, a taky nevim, kdo na tak blbej název přišel a proč to nenazvali leklá ryba, no to je jedno, byla to hospoda, kam chodili lidi z Přírodovědy, a tam sis moh dát pustit od obsluhy vlastní kazetu. Přišel jsem tam a byla tam veselá nálada, i když bylo teprve dopoledne, hrála tam z repráků Lucie nebo Wanastowi Vjecy, já to neumim rozeznat, a všichni pili a zpívali, dokonce někdo tančil. A když to dohrálo, tak jsem dal barmance kazetu Joy Division, na jedný straně Unknown Pleasures, na druhý Closer, a než jedna strana dohrála, seděl jsem v tý hospodě uplně sám. I ta barmanka někam vodešla.  Dalo mi práci se tý kazety dobrat zpátky.

Ale ještě k tomu dočasnýmu podlehnutí Death In June. Ono v tý angličtině zní posluchačovi s jinym mateřskym jazykem kdejakej blábol jako poesie. Já jsem vlastně trochu schopnej to rozlišovat akorát v češtině a slovenštině. Mám rád třeba Třešňáka, Baloviče, Rusnáka, bratry Topoly, hlavně Jáchyma z období Národní třídy, a Kremličku, pak Zajíčka, nedávno jsem objevil Zezulu. I když Zajíček a Zezula jsou tim svym projevem pro mě na hodně tenký hranici mezi silou výrazu a neovládnutym patosem. Ty Zajíčkovy dramatický pauzy mezi slovama! Našel jsem na ulici křídlo - mrtvýho – ptáka - nebo to bylo křídlo – mrtvýho - anděla - - už nevim. Já ty věci znám nazpaměť, přeříkávali jsme si je s Ondřejem po nocích a řičeli jsme nadšenim. Na ulici, kde sem stál, se nic zvláštního nedělo. Nic zvláštního. To je perfektní. A Zezulu zas jsem tudle pouštěl Romanovi Krištofovi a on to zhodnotil, že ten chlap by se moh živit smutečníma projevama na pohřbech. Trefný. Nakonec se stejně vrátíme všichni k Wabimu. 

Proč na Wabiho někdy odkazuješ v textech? 

Já mám jeho písně rád. Myslím tu jeho klasiku. Řetězy z papíru jsem chtěl jeden čas dokonce předělat, ale kluky jsem nepřemluvil. A třeba Ousidera Waltze jsme si zpívali s Ondřejem, když jsme křižovali nočníma Litoměřicema, často. Máš svůj svět a ten se ti hroutí. Akorát jsme nezpívali To dávno znám, ale To dávno znáš. Tak nám to přišlo výstižnější. A když jsme se pak vraceli ráno domů, zpívali jsme si Lou Reeda. Perfect Day. A i když v tom slyšíš hořkost, tak nám se vlastně vždycky ulevilo, že už jdeme domu. Oni nás nikde moc neměli rádi. V Kufru, ve Veroně ani v Nucenym výseku. Přitom my jsme nic nevyváděli, slušný jsme byli. My třeba přišli do Nucáku, čistě oblečený, manšestráky, košile, nic extravagantního, a ty servírky, co byly navlečený do šusťákovejch souprav, nás vítaly vždycky už ve dveřích slovama A hele, vesničani jsou tady. Ale nevedlo se nám ani v Baronce, v takovym pankáčskym pajzlu. My jsme si chtěli dát v klidu pár piv a pustit si v jukeboxu High Hopes, zabroukat si k tomu pivu The grass was greener, the light was brighter, jenže ty pankáči nám to tam dycky přeházeli nějakejma debilitama. Ale pak jsme přišli na to, že v tom jukeboxu maj Apokalyptickýho ptáka od Plastiků. Znáš to? Nedá se to poslouchat. Má to asi deset minut, ale přijdou ti jako celej život. Takže jsme vždycky, když jsme odcházeli, rozměnili na baru dvě stovky, naházeli je do toho jukeboxu, navolili toho ptáka dvacetkrát za sebou na první místo playlistu a vypadli. Ať si pankáči užijou.

http://www.polipet.cz/zapisnik/hlavne-ze-spolu-budeme-casteji-v-dodavce-ii-cast-dokonceni/